Odborná akce České lékařské akademie (ČLA) se uskutečnila 28. dubna 2026 v refektáři Strahovského kláštera v Praze. Pro ČLA znamenala i restart po několika letech proluky v činnosti tohoto prestižního a velmi přísně výběrového sdružení elity odborníků, kteří se významně zasloužili o rozvoj medicíny v naší zemi. Jejich akademie vznikla v roce 2004, prvním předsedou (a otcem zakladatelem) byl prof. MUDr. Cyril Höschl. Po řadě let velmi aktivní činnosti ČLA prošla několikaletým útlumem aktivit, ten už ale šťastně překonala, a teď chytá druhý dech. V současnosti ČLA sdružuje 69 českých a 8 zahraničních členů, převážně profesorů ze všech lékařských oborů, kteří se zabývají koncepčními otázkami v oblasti vědy, výzkumu a medicíny. Jejím předsedou je hematoonkolog prof. MUDr. Marek Trněný, přednosta I. interní kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (1. LF UK) a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN), funkci místopředsedy zastává kardiolog prof. MUDr. Aleš Linhart (přednosta
II. interní kliniky kardiologie a angiologie 1. LF UK a VFN).
Hostem konference byl ministr zdravotnictví České republiky. Adam Vojtěch promluvil na téma společné odpovědnosti za budoucnost zdravotnictví: „V Česku máme špičkové lékaře, kvalitní nemocnice a silnou odbornou tradici. Naším úkolem je vytvořit podmínky, aby české zdravotnictví fungovalo stejně dobře i za deset a dvacet let. Proto ho stavíme na prevenci, dostupnosti péče, kvalitě, inovacích, podpoře duševního zdraví a dlouhodobé finanční stabilitě systému.“
Prodloužit kvalitní život, ne jen oddalovat smrt
„Jsme vystaveni personální krizi a ,stárnutí systému‘. Nedostatek praktiků vedl k tomu, že řada lidí v ČR nemá svého praktického lékaře. Vyhoření zdravotníků už je systémovým rizikem, které vyhání personál mimo obor. Obavy zdravotníků vzbuzuje kybernetická bezpečnost, s rostoucím propojením nemocnic se zdravotnictví stalo terčem ransomwarových útoků. Zabezpečení citlivých dat pacientů je dnes stejně důležité jako sterilita operačního sálu. Dokážeme léčit dříve nevyléčitelné choroby, ale jedna dávka léku může stát desítky milionů korun. Systém pojištění v roce 2026 hledá nové modely, jak tyto inovace zaplatit, aniž by zkrachoval. K maximální efektivitě nemocnice tlačí stoupající provozní náklady. Novou pandemií se staly poruchy duševního zdraví, ale kapacita psychiatrické a psychologické péče je hluboko pod reálnou poptávkou, což ale na druhé straně vede i k rozmachu telemedicíny a digitálních terapeutických aplikací,“ shrnul prof. MUDr. Pavel Martásek, ředitel BIOCEV.
„Celá leta jsme žili v bludu, že je potřeba si jako cíl vytyčit snížení kardiovaskulární mortality. To se nám nepovede, protože demografie naší populace je naprosto neúprosná a po 60. roce věku už polovina populace trpí některým kardiovaskulárním onemocněním (KVO). Reálnějším cílem je posunout nástup vážných KVO do vyššího věku, abychom senium prožívali ve zdraví, nikoli v nemoci,“ řekl profesor Linhart. Za hlavní výzvy kardiologie v ČR pokládá zachování vysoce specializované centralizované péče (aby se neroztříštila do méně erudovaných pracovišť, což se děje v okolních státech) a obnovování přístrojového parku na pracovištích. Důležitá je spolupráce s všeobecnými praktiky a uvolnění jejich preskripčních omezení. Výrazně se musí zvýšit pokrytí regionů specializovanými ambulancemi a dosáhnout reorganizace vzdělávacího procesu kardiologů. Pracuje se na rozšíření kompetencí sester, velmi by pomohlo například v oblasti srdečního selhání a jeho prevence. Stále palčivou otázkou je naprosto nezbytná digitalizace a sdílení dokumentace, její nesdílení je ještě stále těžkou chorobou českého zdravotnictví, markantní je to například u hodnot z laboratorních vyšetření. Profesor Linhart se (v souvislosti s Národním kardiovaskulárním plánem ČR 2025–2035) dotkl také zefektivnění prevence KVO – problém není, že by snad právě na ni plán nepamatoval, ale v tom, kdo ho bude realizovat a garantovat.
Co nejvíc se odstřihnout od sítí
„Co nás psychiatry v posledních letech nejvíc trápí, je faktický dopad současného světa na duševní zdraví a co s tím dělat. Zatímco v celkovém zastoupení psychických poruch nezaznamenala žádný dramatický nárůst (ale ani pokles!) incidence závislostí nebo psychóz, například schizofrenie, pozorujeme dramatický nárůst „měkčích“ poruch – neurotických a úzkostných poruch a afektivních poruch včetně deprese. Týká se to hlavně dětí a dospívajících. Často jde o dopady digitálního světa, ze kterého mladí lidé převážně čerpají informace o světě reálném. Na sociálních sítích jsou víceméně pořád, ve dne v noci, ve škole i doma. Je to svět, do kterého my nevidíme, má vlastní pravidla fungování a je velmi znejišťující – pro každého je snazší přeposílat negativní zprávy než ty pozitivní. Je to velmi temný svět a míru jejich úzkosti si nedokážeme ani představit, navíc je amplifikován logikou fungování síťového světa,“ připustil prof. MUDr. Jiří Horáček (ředitel Národního ústavu duševního zdraví). Velmi negativní vliv má neustálé sledování rychle se střídajících klipovitých videí na sítích. Pohledu a vnímání sebeobrazu škodí i jeho rádoby „vylepšování“ a možnost filtrace vlastního vzhledu na sítích, prezentovat se světu tak, jak já vím, že nevypadám. Mnohem horší vliv ale má neustálá nabídka volby odpovídající našim předchozím volbám, důsledkem může být uzavření se do velmi specifické „bubliny“. Ohrožujícím dopadem může být názorová a postojová extremizace se všemi svými riziky. Neustálý „pobyt“ na sítích způsobuje narušení sociální homeostázy, kdy mnoho lidí přestává mít reálné vztahy. Prevencí by bylo odstranit od sebe (a svých dětí!) tyto nové rizikové faktory, což je ale v praxi možné jen v omezené míře. Nadějnější cestou je zvyšování rezilience vůči nim. Podle profesora Horáčka fungují tři zásadní pilíře zvyšování odolnosti proti těmto tlakům: 1. zvyšování sociability, respektive afiliace na skupinu ve smyslu „utěsnění“ sociální skupiny, ve které se pohybujeme, 2. zvyšování plasticity myšlení (ve zmateném světě musíme hledat nové cesty, ne jen aplikovat své už nabyté rigidní znalosti), 3. naučit se porozumět významu, umět i negativní dění zasadit do širšího kontextu. Pokud mu porozumíme, vlastní psychobiologický insult sice působí úplně stejně, ale jeho dopad je zásadně menší.
Současnost je pouhá ochutnávka
„Největší výzvou pro všechny segmenty péče je stárnutí populace a s ní související epidemiologické trendy,“ uvedl svoji přednášku prof. RNDr. Ladislav Dušek, ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS). Díky zdařilé integraci dat informačních systémů resortů zdravotnictví a sociálních věcí došel ÚZIS statistickým vyhodnocováním i k velmi varovným predikcím. Do 15 let je očekávatelný nárůst nemocnosti v souvislosti s chorobami vyššího věku a seniorů. Přibude zejména chronicky nemocných a polymorbidních pacientů. Kontinuální stárnutí české populace vyvrcholí v letech 2035–2040. I pokud bude věkově specifická prevalence závažných onemocnění budoucích seniorů stejná jako těch současných, do 20–25 let nastane prudký nárůst nemocnosti. V následujících 10–15 letech bude v populaci zároveň stále nižší zastoupení mladších a nejmladších věkových skupin. Nejen zdravotnický systém se musí koncepčně připravovat na demografické stárnutí populace. „Stárnutí populace se na stavu zdravotní péče projevuje už teď, ale co pokládáme za krizi například v komunitním pečovatelském systému teď, je pouhá ochutnávka toho, co nastane v nepříliš vzdáleném horizontu. Na přípravu máme 5–7 let. Je idealistická představa, že to celé ,ulůžkujeme‘,“ konstatoval profesor Dušek. Mainstream péče o nejstarší populaci se musí nutně přesunout mimo zdi institucí. Nezbývá než se připravit na růst prevalence nemocných, nebo ještě spíše léčených. „Bojím se, že když se na to všechno nedostatečně připravíme a dojde k poklesu práceschopné populace, a tedy výběru daní, dostaneme společnost do krize, při které se zhroutí solidární systém služeb a společnost se může naprosto brutálně radikalizovat. Nechci, aby toto zažily moje děti. Teď ještě máme čas připravit personál a nějaké finanční zázemí na to, abychom přežili dvacet let svého stárnutí. Pak nás sice bude už jen osm milionů, ale už si to ,sedne‘,“ zmírnil profesor Dušek pesimistická očekávání budoucnosti. K současnosti ještě podotkl, že české zdravotnictví sice zásadně prodlužuje střední délku života, ale stáří teď je zpravidla životem v nemoci: „Skutečně úspěšná je u nás ale především akutní medicína, platí v ní motto ,jestli infarkt, tak v Česku‘. Největší průšvih je, že naše stárnoucí populace se už ve věku sedmdesáti let propadá do geriatrického stavu. Šancí pro budoucnost je posílit disease management, prevenci (zejména primární) a efektivní využívání zdrojů.“
I v onkologii máme co dohánět
Prof. MUDr. Petra Tesařová (Onkologická klinika 1. LF UK a VFN) připomněla obrovský význam Národního onkologického registru a přínos probíhajících onkologických screeningů, ty jsou velmi dobře fungujícími nástroji sekundární prevence, pokud se jich ale lidé účastní. Zapojení příslušných populací by mělo být vyšší, screeningu karcinomu prsu se zúčastňuje jen 60 procent žen v příslušném věku, u kolorektálního screeningu dokonce jen 30 procent osob, kterým je určen. „Přesto se díky screeningům změnila krajina diagnostikovaných nádorů, například pacientky s nádorem prsu zachyceným ve stadiu I mají téměř stoprocentní jistotu na uzdravení, významně u nás poklesla i mortalita na kolorektální karcinom,“ připustila profesorka Tesařová. Obrovským problémem je cena léčby, náklady na léčbu solidních nádorů a hematoonkologii jsou nejvyšší ze všech klinických oborů. Pokud jde o organizační výzvy současné české onkologie, týkají se především všech typů prevence, koordinace péče (centralizace versus decentralizace), řešení personálních kapacit (25 % onkologů je v důchodovém věku, 40 % má známky vyhoření), zajišťování finančních zdrojů a v neposlední řadě vyřešení dlouhodobé, sociálně-zdravotní, a především paliativní péče. „Po roce 1989 jsme se zařadili i do evropské a světové onkologie a byli jsme šťastní, že se k nám rychle dostaly všechny léčebné možnosti. Ale teď nás i trápí to samé jako onkologii všude jinde na světě, a toho je dost, například rozpor související s novou inovativní léčbou. Je zázračná a u mnoha pacientů dovede doslova rozpustit donedávna neléčitelný nádor, ale my nemáme markery účinnosti ani rezistence. Problém je i komplexnost precizní onkologie, cílená léčba nepokrývá heterogenitu nádorů. Vázne také převod inovací do léčebné praxe, novinky se do ní málo propisují. Oslabuje nás i lidská krize v péči, námi proklamovaný přístup ,onkologie s lidskou tváří‘, technologický rozvoj válcuje vztahové, emocionální a existenční potřeby pacientů. Oslavují se nové přístroje a technologie, ale o lidech za nimi, a hlavně s lidmi se moc nemluví. A co teď potřebujeme nejvíc? Asi překonat nerovnost přístupu k inovativní léčbě, snížit nadváhu, obezitu a konzumaci alkoholu, což jsou hlavní rizikové faktory rakoviny, a zvýšit účast populace ve screeningu. Naše je sice výrazně nad evropským průměrem, ale máme v ní velké nerovnosti podle úrovně vzdělání a regionů,“ uzavřela přednášející.
Jana Jílková
Foto: Luděk Šipla
