Do vzniku moderní umělé výživy bylo kojení základní podmínkou přežití dítěte. Důraz na nezbytnost kojení a mateřského mléka se v literatuře, a to nejen lékařské, pravidelně objevuje nejméně posledních pět set let. Ale až koncem 18. století ustupuje kojení jako nejsamozřejmější atribut mateřství, jak ho známe z obrazů Madony s Ježíškem v náručí, a začíná být naléhavá otázka, kdo vlastně má dítě kojit. Odpověď totiž přestává být jednoznačná. Tón nejen v módě, ale i životním stylu v rokoku udávala Francie, a právě odtamtud se po Evropě rozmohl zvyk svěřovat dítě nájemné kojné, pokud si to rodina mohla dovolit. Trend odkládat dítě do péče (nešlo jen o výživu) začal ve šlechtických kruzích a šířil se přes střední vrstvy až po dělnice v manufakturách. Právě „fabričkám“ ani nic jiného nezbývalo, při práci v dílnách se o děti starat skutečně nemohly, nicméně kojné tehdy vyhledávaly i měšťanky. „Pařížské matky své děti nekojí,“ psal tehdy francouzský tisk, „a dobře činí. V hustém a nezdravém ovzduší velkoměsta nemůže své poslání splnit žádná matka. Je třeba venkova, poklidného a vyváženého žití, aby mléko dětem prospívalo.“ Nájemné kojné a odkládání dětí do 3–4 let na venkov se ve Francii stalo téměř atributem předrevoluční střední třídy. Odkládalo se až tak důsledně, že po dobu pobytu u kojné rodiče dítě zpravidla ani nenavštěvovali.
Kojení dítěte matkou získalo společenský status až díky osvícenci Jeanu Jacquesi Rousseauovi, který mateřství chápal jako poslání. Zato otcovství asi ne, nebo alespoň ne pro sebe – všechny své vlastní děti nechal (s neochotným souhlasem jejich matky) hned po narození odnést do sirotčince. Nicméně i díky Rousseauovi kojení přišlo do módy natolik, že i aristokratické matky kojily veřejně a ostentativně, v salonech nebo otevřených kočárech. Móda ale brzy odezněla a na místa matek opět nastoupily kojné.
V kojení cizích dětí nacházely alespoň dočasnou obživu zejména svobodné matky a za dobré kojné se považovaly mladé, silné venkovanky, „u nás“ v Rakousku byly velmi oblíbené Češky.
Rozšíření nájemného kojení se ale netěšilo všeobecnému souhlasu: „Po celé 19. století proti němu protestovaly v podstatě všechny autority, které se otázkou mateřství a dětství zabývaly, především všichni pokračovatelé Antonína Jungmanna,“ napsala Milena Lenderová ve své knize Radostné dětství? Její zmínka se týká profesora Antonína Jana Jungmanna (1775–1854), českého lékaře, porodníka a profesora na pražské lékařské fakultě. Lékařská osvěta druhé poloviny 19. století je plná tezí o kojení coby „svaté povinnosti“ a odsudků matek, které kojit odmítají, což dělají „z pohodlnosti a z náklonnosti k zábavám“. Pediatr Adalbert Czerny (1863–1941) kladl sílící nechuť matek ke kojení za vinu emancipaci a tyto ženy upozorňoval na možnost citového odcizení dítěti: „Matka, která neživí svého dítěte sama, vyhlubuje hned v prvním roce života mezi sebou a dítětem propast, kterou nebude možno později už nikdy překlenouti.“ Ještě ostřeji se proti nájemnému kojení vyhranila Eliška Vozábová (1874–1973), jedna z našich prvních lékařek. Matky odmítající kojení obvinila z lehkomyslnosti a nájemné kojení pokládala za „skvrnu našich kulturních dějin“. Ona sama byla svobodná a bezdětná…
Dobrá matka se nestane kojnou!
Ještě na začátku 20. století si lékař Jan Dvořák (1849–1916), ředitel Zemské porodnice v Praze, stěžoval, že většina vdaných matek „vzdává se výživy prsem z docela nicotných důvodů, mnohdy z pouhé marnivosti“. Podle historičky Lenderové k tomu ale zapomněl zmínit, že kojení dítěte mohlo být problémem ve velmi častých případech, kdy žena pomáhala manželovi v živnosti anebo pracovala v továrně. Mravokárci také nepřipomínali, kolika ženám kojení nedovolovala tehdy rozšířená tuberkulóza.
S nájemným kojením se lékaři museli smířit – a stanovit jeho pravidla. Příručky pro „babení“ tak zpravidla obsahují i pokyny, jak najít a poznat dobrou kojnou. Doporučené způsoby rozpoznání kvality adeptčina mléka nápadně připomínaly zkoumání mléka nadojeného od krav. Až česká lékařka Anna Bayerová (1853–1923) zkoumala i chemické složení mateřského mléka. Za praktické pro posouzení kvality mateřského mléka matky považovala viditelné zdraví jejího dítěte. Odborníci také radili, jak za účelem kvality mléka kojnou živit. Zaměstnavatelé rozhodně neměli na její stravě šetřit, šlo o zdraví jejich vlastního potomka. Jedna z příruček konstatuje, že těžká jídla kvalitě mléka škodí, a proto: „ke snídani žejdlík kávy, dvě housky, dopoledne talíř polévky, sklenice piva, v poledne obyčejný oběd, sklenice piva, odpoledne žejdlík kávy, dvě housky, večer polévka, sklenice piva“. Pivo z jídelníčku kojných (a kojících matek) zmizelo kupodivu ještě později než z doporučených jídelníčků těhotných a šestinedělek.
Jako kojné lékaři doporučovali raději venkovské ženy než ty z města. Vyhovovaly ženy mladé, mezi dvacátým až třicátým rokem, nejlépe šestinedělky, po porodu svého druhého nebo třetího dítěte. Časový rozdíl mezi jejím porodem a slehnutím zaměstnavatelky neměl být delší než dva měsíce. Zásadní byl i fyzický vzhled kojné, vypovídal o jejím zdraví a způsobu života. Měla být silná, zdravá, čistotná a má určitě mít velká ňadra. „Prohlídne se jí huba, ústa a požerák, na kterých nějaké znamení ostroty a chlípné nakažlivosti znamenati se mohou, považujeme krk, na kterém vole míti může, zkoumají se rodicí částky, které s bílým tokem a nakažlivostí stižené bývají, prohlídne se ostatně celé její tělo, na kterém se snad nějaká vyraženina naleznouti může,“ doporučuje český lékař a politik Antonín Steidel (1932–1913). Instrukce tedy nabádaly k poměrně zevrubné prohlídce lékařem, včetně zmíněných „rodicích částek“ a „požeráku“, což je archaický výraz pro hltan. Vyloučit je třeba také ženy se zkaženým chrupem, páchnoucí potem a nelibým dechem, svědčil by pro poruchu zažívání. Zkoumat je třeba i charakter ženy, nejlépe podle chování k vlastnímu dítěti. Oproti tomu „posuzovat mravní kvality lze pokládat za zbytečné“. Důvod je nasnadě: „dobrá matka se přece nestane kojnou…“ Soudobá morálka si očividně nepřipouštěla, že většina kojných se dobrovolně nestala ani matkou.
Vítaný přivýdělek porodnice
Problém s výběrem kojné byl nasnadě: zdravé a dobře živené venkovanky nebývaly chudé, proto neměly důvod nechat se najímat k cizímu dítěti a opustit to svoje. Nájemné kojné totiž v českých zemích pracovaly v domě zaměstnavatele, pravidlem byl pobyt kojné v rodině dítěte. Opačně tomu bylo v už zmíněné Francii, tam naopak dítě bývalo v rodině své kojné. „Prameny, které máme k dispozici a které hovoří o službě kojné u nás v rodinách středních vrstev, hovoří jasně: kojnou bývala takřka bez výjimek svobodná matka, obvykle služebná. Byla ‚osobou kleslou‘, nacházející v kojení cizího dítěte jednu z mála možností, jak se uživit. Další eventualitou byla fabrika nebo chodník,“ napsala Milena Lenderová.
Od konce 19. století se mohli zájemci o kojné obracet na porodnice. To mělo zásadní výhodu – na svobodné matky tam dohlížel lékař a další personál, který dbal na jejich osobní hygienu. Zároveň měly „nalezince“ z této činnosti svých chovanek zajištěný příjem. I proto měl například pražský nalezinec i pro tuto „agendu“ vypracovaný program a jasná pravidla. V příručce o babení stojí, že pokud nejsou klienti s vybranou kojnou spokojeni, mohou ji nejpozději po dvou týdnech nalezinci vrátit. Pokud kojná vyhovovala, hradili za ni ústavu příslušný poplatek. Předem omezená nebyla délka „pronájmu“ kojné, rozumělo se, že bude u rodiny až do odstavení dítěte. Činnost s pronájmem kojných z pražské porodnice se osvědčila natolik, že odtud putovaly do všech krajů zemí Rakouska-Uherska. Tato a obdobné agentury spolehlivě fungovaly až do první světové války. Dochoval se oběžník c. k. místodržitelství z roku 1908 o pravidlech, která taková instituce musí dodržovat: lékařský dozor nad agenturou, lékařské vyšetření kojné a vedení anamnézy všech adeptek, datum jejich posledního a všech dřívějších porodů, údaje o zaopatření jejich vlastního dítěte a adresy rodin, ve kterých žena až dosud pracovala.
Prosazení důležitosti péče vlastní matky, a to včetně kojení, se lékařské osvětě podařilo až na začátku 20. století. Jedním z přesvědčivých argumentů byla nízká úmrtnost dětí ve Skandinávii, kde svěřování dětí kojným nikdy nebylo obvyklé a matky tam kojení nepovažovaly za cosi pro ně nedůstojného.
Trumfem v rukou lékařů byla i velmi nízká úmrtnost dětí, které kojily a opečovávaly jejich matky, zatímco si samy odpykávaly trest ve vězení. Ochotu matek kojit podpořilo i naše (tedy rakouské) ministerstvo vnitra: vydalo příkaz okresním hejtmanům, aby mezi lékaři v regionech šířili brožurku o prospěšnosti kojení dítěte vlastní matkou. Zdá se, že i za Rakouska měly státní osvětové kampaně zpoždění. Tato akce se navíc vlamovala do otevřených dveří, lékaři o prospěšnosti kojení matkami dětí věděli a snažili se o jeho propagaci.
Až krátce před první světovou válkou byla objevena bezpečná umělá dětská výživa. Do objevení bezpečných potravinářských technologií byla pro nejmenší děti náhradní výživa fatální záležitost: ještě na přelomu 19. a 20. století zemřelo v prvním roce života 7 procent dětí živených pouze mateřským mlékem, kdežto dětí živených výhradně náhradní stravou 60 procent. Na náhradní výživu byly odkázány jen nejchudší rodiny, pokud matka sama nemohla kojit a nebyly peníze na kojnou.
Soumrak profese kojné a atraktivity tohoto povolání nastal v časech „velké války“. Válečné období s sebou přineslo nedostatek potravin a kojení vlastních dětí se tak stalo normou u všech společenských vrstev.
Několik let po válce, v roce 1924, vyšel v nové Československé republice v platnost zákon, podle něhož žena s dítětem mladším než 4 měsíce nesmí být přijata za kojnou, respektive kojit cizí dítě na úkor svého.
Od roku 1987 je na našem území zakázáno kojit dítě cizím neošetřeným mateřským mlékem, zákaz tehdy vznikl jako reakce především na riziko přenosu HIV. V bankách mateřského mléka se provádí specifická forma pasterizace, která zajišťuje plnou hygienickou bezpečnost darovaného mléka.
Jana Jílková
Foto: Wikipedia
