Jste neurochirurg, pedagog i předseda spolku Mladí lékaři. Jaká byla vaše cesta k medicíně?
Na začátek musím říct, že medicína vlastně dlouho nebyla něco, o čem bych byl přesvědčený. Až do posledního ročníku na gymnáziu to nebylo téma, kterému bych se chtěl věnovat, bylo to spíš rozhodnutí na poslední chvíli. Pamatuji si, že jsem tehdy sledoval seriál MASH a přišlo mi to jako povolání, které by mohlo být zajímavé, tak jsem si podal přihlášku na medicínu, i když předtím jsem uvažoval o jiných věcech, třeba o učitelství, fyzice nebo mezinárodních vztazích. Když jsem se pak dostal na lékařskou fakultu do Brna, tak jsem rozhodnutí nelitoval. Během studia jsem se začal zapojovat i do různých aktivit – studentských organizací, akademických senátů – a postupně jsem se začal víc zajímat o to, jak věci fungují nejen na úrovni medicíny, ale i systému jako takového. Po škole jsem byl nějakou dobu v zahraničí. Pracoval jsem mimo zdravotnictví ve startupu v Oxfordu, byl jsem na stážích v Japonsku nebo v Americe. Zároveň jsem si ale nebyl úplně jistý, kde chci zůstat dlouhodobě.
Kdy se ten zájem o fungování zdravotnictví jako systému začal proměňovat v něco konkrétnějšího?
Nakonec jsem se rozhodl vrátit do Česka, do Prahy, a začít pracovat v nemocnici. A vlastně až v té každodenní praxi jsem si začal naplno uvědomovat, kolik věcí ve zdravotnictví nedává smysl. Kolik času zabere administrativa, kolik procesů je zbytečně složitých a jak to dopadá hlavně na mladé lékaře. A to byl asi ten moment, kdy jsem se začal víc zajímat o to, jak věci měnit i na systémové úrovni.
Takže to nebyla nějaká předem daná ambice „měnit systém“, ale spíš reakce na realitu, kterou jste začal zažívat v praxi?
Přesně tak. Nebylo to tak, že bych si řekl, že chci dělat zdravotnickou politiku nebo nějak cíleně vstupovat do systémových změn. To přišlo postupně. Jak člověk začne pracovat v nemocnici a vidí, jak ten systém funguje – nebo někdy spíš nefunguje – tak si začne všímat věcí, které by šly dělat jednodušeji, efektivněji. A když se ty zkušenosti opakují, tak to člověka přirozeně vede k zamyšlení, jestli by to nešlo dělat jinak. Zároveň jsem si začal uvědomovat, že zdravotnictví není jen o tom, že dobře odoperujeme pacienta nebo nastavíme léčbu. To je samozřejmě klíčové, ale je to jen část toho celku. Zdraví lidí podle mě nevzniká v nemocnici. Tam často řešíme až důsledky. A pokud chceme, aby systém fungoval dlouhodobě, tak se na něj musíme dívat mnohem komplexněji – nejen z pohledu medicíny, ale i organizace péče, prevence a celkového fungování.
Často říkáte, že pacient zdravotnictvím bloudí. Když to ale poslouchám, tak se zdá, že pro někoho ten systém funguje docela dobře. Není to tedy spíš o tom, že funguje jen pro určitou skupinu lidí?
Do určité míry ano. Hodně záleží na tom, jaké má pacient zázemí. Pokud se orientuje, má kontakty nebo někoho, kdo mu pomůže, tak se tím systémem dokáže pohybovat relativně rychle. Někdy dokonce velmi rychle. Ale pokud tohle nemá, tak se dostává do úplně jiné situace. Musí si všechno zjišťovat sám, obvolává ordinace, hledá specialisty a často naráží na to, že se nemůže nikam dostat nebo že čekací doby jsou dlouhé. A to je podle mě jedna z výrazných slabin toho systému – že není dostatečně přehledný a pacient často zůstává na tu cestu sám.
Kde se tohle „bloudění“ podle vás projevuje nejvíc?
Nejvíc je to vidět v ambulantní sféře, u pacientů, kteří nejsou akutní. To znamená, že nemají problém, kvůli kterému by jeli na urgentní příjem, ale zároveň potřebují odborné vyšetření nebo léčbu. A právě ti často naráží na to, že se nemají kam obrátit nebo že jsou čekací doby k uzoufání dlouhé. Hodně záleží i na tom, kde ten pacient žije. V některých regionech je dostupnost péče výrazně horší než jinde. A to všechno dohromady vytváří situaci, kdy cesta pacienta systémem není přímočará, ale spíš složitější, křivolaká a někdy i dost frustrující.
Popisujete hlavně problém organizace. Je tedy větší problém nedostatek kapacit, nebo toho, jak je systém nastavený?
Je to kombinace obojího. Kapacity skutečně chybí, zejména v některých regionech. Zároveň ale nejsou vždy dobře rozložené. Ve větších městech je situace jiná než v menších regionech nebo na venkově. Zároveň nás čeká generační obměna, hlavně u praktických lékařů. Velká část z nich je dnes ve vyšším věku a bude postupně odcházet do důchodu. Otázka je, jak se podaří zajistit dostatek nástupců. Na druhou stranu vidím, že mezi mladými lékaři roste zájem o praktické lékařství, což může souviset i s tím, že hledají lepší rovnováhu mezi pracovním a osobním životem.
Z toho, co říkáte, vyplývá, že pacient dnes často prochází systémem sám. Jak by podle vás měla ideálně vypadat jeho cesta?
Ideálně by ta cesta měla být mnohem přímočařejší a lépe koordinovaná. Pacient by neměl být v roli někoho, kdo si musí všechno zařídit sám. Měl by existovat mechanismus, který ho systémem provede – ať už prostřednictvím praktického lékaře, koordinátora péče, nebo nějakého digitálního nástroje. Důležité je, aby pacient věděl, kam má jít, kdy tam má jít a co ho čeká. Aby nemusel obvolávat velké množství ordinací a zjišťovat, zdali a kde ho vůbec vezmou.
Dá se to ilustrovat na nějaké konkrétní situaci z praxe?
Typická situace je pacient, který má nějaký méně akutní problém, ale potřebuje odborné vyšetření. Není to na urgentní příjem, ale zároveň to není něco, co by mohl dlouhodobě odkládat. Takový pacient často začne tím, že obvolává jednotlivé ambulance. Zjišťuje, kde ho vezmou, kdy mají termín, jestli potřebuje žádanku. A velmi často narazí na to, že kapacity jsou omezené. Pokud nemá nikoho, kdo by mu pomohl se v tom zorientovat, tak ten proces může trvat dlouho. A to je situace, která by podle mě neměla být standardem.
Zmiňujete digitalizaci i koordinaci péče. Co z toho je podle vás důležitější, nebo to musí jít ruku v ruce?
Podle mě to musí jít ruku v ruce. Digitalizace sama o sobě pravděpodobně problém nevyřeší, pokud nebude existovat jasně nastavená koordinace péče. A naopak koordinace bez dat a bez sdílení informací nebude fungovat efektivně. Digitalizace by měla zajistit, že data budou dostupná a přenositelná mezi jednotlivými poskytovateli péče. A koordinace pak znamená, že někdo s těmi daty aktivně pracuje a vede pacienta systémem.
Když ale mluvíte o koordinaci, zároveň zmiňujete nedostatek praktických lékařů. Kdo by ji tedy měl v praxi zajišťovat?
To je otázka, na kterou dnes neexistuje úplně jednoznačná odpověď. Část praktických lékařů tu roli chce a říká, že by koordinaci péče měli dělat oni. Do určité míry to smysl dává. Na druhou stranu máme dnes velké množství lidí, kteří praktického lékaře nemají. Pokud bychom tedy postavili celý systém koordinace jen na prakticích, tak by pořád zůstávala skupina pacientů, kteří by z toho systému vypadávali. Pravděpodobně to bude kombinace více přístupů – někde praktik, jinde koordinátor péče, někde digitální nástroje. Důležité je, aby bylo jasně definované, kdo za co odpovídá.
Co se týče administrativy, máte pocit, že se její objem v čase spíš zvyšuje?
Mám pocit, že ano. Část té administrativy je samozřejmě nutná, ale často přibývají další a další požadavky, které zatěžují zdravotníky, aniž by to mělo přímý přínos pro pacienta. Zároveň se někdy stává, že se stejná data zapisují opakovaně do různých systémů. A právě to je něco, co by digitalizace měla výrazně zlepšit.
Popisujete, že velká část práce zdravotníků padne na administrativu. Promítá se to přímo do dostupnosti péče?
Ano, promítá se to poměrně výrazně. V některých ambulancích tvoří administrativa 40 až 60 procent pracovní doby. To znamená, že velká část času zdravotníků nejde do samotné péče, ale do různých formálních úkonů. To má dopad jak na kapacitu systému, tak na spokojenost zdravotníků. Za stejný čas ošetříte méně pacientů a zároveň to může být dlouhodobě demotivující.
Pokud by se administrativa podařila snížit, jak rychle by se to podle vás mohlo projevit v praxi?
Myslím si, že poměrně rychle. Existují nástroje, které dokážou například automaticky zaznamenat rozhovor s pacientem a převést ho do dokumentace. Pokud by se začaly více využívat, mohlo by to lékařům ušetřit výrazné množství času. Dnes je běžné, že samotné vyšetření trvá relativně krátce, ale zápis do dokumentace pak zabere další desítky minut. A právě tam je prostor pro zlepšení.
Zmiňujete ale i to, že změny narážejí na nastavení systému. Kde podle vás dnes naráží na největší bariéry?
Jednou z nich je určitě legislativa, která někdy nedokáže dostatečně rychle reagovat na technologický vývoj. Další bariérou je určitá setrvačnost systému. Pokud něco dlouhodobě funguje určitým způsobem, tak je vždy složité to měnit. A významnou roli hraje i nastavení financování.
Když mluvíte o změně motivací v systému, znamenalo by to podle vás i změnu toho, jak hodnotíme kvalitu péče?
Ano, to je úzce spojené. Pokud chceme více zohledňovat kvalitu a výsledky péče, tak musíme mít způsob, jak je měřit. A to není úplně jednoduché. Na druhou stranu bez toho se budeme dál pohybovat v systému, který odměňuje spíš množství různých vyšetření a výkonů než skutečný přínos pro pacienta.
Pokud je problém i ve financování, znamená to, že bez jeho změny se systém bude posouvat jen velmi pomalu?
Myslím si, že to tak do určité míry je. Současný systém je nastavený tak, že odměňuje především objem výkonů, méně zdali vůbec nějak kvalitu nebo výsledky péče. Pokud by se více zohledňovala kvalita a efektivita, mohlo by to vytvořit nové stimulující prostředí pro zavádění změn a inovací.
To nás přivádí k roli zdravotních pojišťoven. Jste členem dozorčí rady VZP – jak se na to díváte z této pozice?
Role dozorčí rady je především kontrolní. Za důležité považuji sledovat, jak jsou využívány prostředky pojištěnců, zda jsou vynakládány transparentně a efektivně a zda odpovídají deklarovaným prioritám.
Když mluvíte o dlouhodobé zátěži systému, promítá se to podle vás i do situace mladých lékařů?
Určitě ano. Jednou z nejtěžších věcí je pro ně skloubení práce, specializačního vzdělávání a osobního života. Nová generace si víc uvědomuje hodnotu času a zároveň jsou to roky, kdy lidé často zakládají rodiny. Pokud je systém nastavený tak, že tohle není dost dobře možné, tak to vnímám jako problém.
Setkáváte se i s tím, že mladí lékaři zvažují odchod mimo zdravotnictví nebo do zahraničí?
Ano, i to se objevuje. Nejde o většinu, ale je to trend, který nelze ignorovat. Někteří lidé po několika letech zjistí, že pro ně pracovní podmínky nejsou dlouhodobě udržitelné, a hledají jiné možnosti. To může být odchod do zahraničí, ale rovněž změna oboru nebo úplně jiná kariéra zcela mimo zdravotnictví. A pokud chceme tyto lidi udržet, tak nestačí apelovat na jejich nasazení nebo idealismus. Musíme jim nabídnout prostředí, ve kterém budou chtít zůstat a v němž budou schopni profesně růst.
To ale znamená, že nejde jen o generační změnu, ale spíš o nastavení celého systému, je to tak?
Podle mě ano. Pokud je personálu málo, tak se zátěž koncentruje na menší počet lidí. A pak je velmi těžké mluvit o rovnováze nebo dlouhodobé udržitelnosti.
Když se bavíme o dlouhodobé zátěži, promítá se to i do duševního zdraví zdravotníků?
Jsem přesvědčen, že ano. Zdravotníci čelí vysoké zátěži, nepravidelné pracovní době a nepředvídatelným situacím. To se na psychice logicky podepisuje. Zároveň ale není vždy jednoduché o těchto věcech otevřeně mluvit.
Pokud je jedním z problémů nedostatek kapacit, nabízí se sdílení kompetencí. Proč to podle vás naráží na odpor části lékařů?
Může tam být určitá obava ze změny – ať už jde o samotnou náplň práce, nebo o nastavení systému. Na druhou stranu si myslím, že pokud se kompetence nastaví správně, může to systém zefektivnit a lékařům ulevit.
Máte pocit, že se o těchto problémech dnes mluví víc než dřív?
Myslím si, že ano. Témata jako dostupnost péče, pracovní podmínky zdravotníků nebo digitalizace se dnes ve veřejné debatě objevují stále častěji. Otázka je, jak rychle se to promítne do konkrétních změn. Přeji si, ať nezůstane jen u slov.
Když to všechno shrneme – digitalizaci, financování i organizaci péče – kam se podle vás může české zdravotnictví realisticky posunout v horizontu deseti let? A promění se podle vás i přístup ke zdraví samotnému?
Myslím si, že digitalizace a koordinace péče budou hrát výrazně větší roli než dnes. Zároveň poroste význam propojení zdravotní a sociální péče, protože naše populace stárne. A klíčový význam bude zcela jistě mít prevence; ještě víc než dnes. Pokud se podaří posunout důraz směrem ke zdravějšímu životnímu stylu a včasnému řešení problémů, tak to může mít zásadní dopad na celý systém a zdraví populace. Do určité míry to není jen otázka zdravotnická, nýbrž celospolečenská, týkající se každého z nás. Jak přemýšlíme o zdraví, jaké máme návyky a jak k sobě samým přistupujeme v každodenním životě. Bavíme se ale i o tom, jak například na zdraví svých zaměstnanců dbají jejich zaměstnavatelé, jelikož v práci trávíme nezanedbatelnou část života, která má na náš zdravotní stav podstatný vliv.
Zníte spíš opatrně optimisticky než jednoznačně přesvědčeně.
Myslím si, že se věci budou postupně posouvat k lepšímu, ale nebude to rychlý proces. Zdravotnictví je složitý systém a změny v něm přirozeně trvají déle. Taky je tvoří chaoticky propletená síť různých zájmů, které můžou klást překážky tolik potřebnému pokroku.
MUDr. Albert Štěrba, Ph.D., MBA
- předseda spolku Mladí lékaři
- lékař na Neurochirurgické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy
- člen dozorčí rady Všeobecné zdravotní pojišťovny (jmenovaný Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR)
- absolvent doktorského studia na téma léčby nestability bederní páteře a manažerského programu MBA se zaměřením na řízení ve zdravotnictví
- v roce 2025 získal postgraduální certifikát v oblasti podnikatelského projektového řízení v rámci univerzitní aliance 4EU+ (CELSA–Sorbonne Université)
- dlouhodobě se věnuje tématům specializačního vzdělávání lékařek a lékařů, digitalizace zdravotnictví, koordinace péče, prevence a mezioborového sdílení kompetencí
Veronika Nekvindová Hotová
Foto: archiv Alberta Štěrby
