Smrtelné infekční onemocnění, v historii známé jako „černá smrt“, je systémová bakteriální infekce způsobená Yersinia pestis. Nemoc se přenáší kousnutím infikované blechy z hlodavců na člověka nebo vdechnutím kapének od pacienta (u plicní formy moru), ale přenos může nastat i přímým kontaktem s infekčními tělními tekutinami nebo kontaminovanými materiály.
Jeden z prvních popisů epidemie moru je z roku 558. Tehdy propukl Justiniánův mor, nazvaný podle byzantského císaře, který tehdy vládl. Při této epidemii zemřely miliony lidí, jen v Cařihradu jich denně umíralo 5–10 tisíc. Nicméně podle posledních výzkumů mor provází (a kosí!) lidstvo už mnohem déle, první morová epidemie vypukla v Číně o více než 2 600 let dříve, než zasáhla Evropu. Vyplývá to ze studie z roku 2010, na níž se pod vedením Marka Achtmana z Irska podíleli vědci z Číny, Francie, Německa, Madagaskaru a Spojených států. Studii na toto téma tehdy zveřejnil časopis Nature Genetics ve své rozšířené online verzi a patrné z ní je i to, že bakterie Yersinia pestis vždy dokázala mutovat.
Příznaky moru se propsaly i do světové literatury
Nejčastější je bubónický (dýmějový) mor, právě pro něj je typické bolestivé zduření lymfatických uzlin, „hlíz“, o kterých se dočítáme při popisu „morové rány“ v příbězích odehrávajících se ve středověku. „Mužům i ženám začala otékat podpaží. Otoky byly nejdříve velké jako vejce, potom jako jablko. Po těle se jim začaly objevovat také modré a černé skvrny. To bylo vždy znamení smrti,“ popisoval příznaky nemoci Giovanni Boccaccio, italský básník, spisovatel, současník a přítel našeho Karla IV. Autor Decameronu mor zažil ve Florencii, kam se nemoc rozšířila v letech 1348 a 1349.
Pandemie moru musely být děsivé a lékaři (až do antibiotické éry) byli při léčení nemocných prakticky bezmocní. Naříznutí hlízy a vypuštění jejího obsahu nemocným ulevovalo, ale infaustní prognózu značné části pacientů neovlivnilo. Oproti dnešní představě o smrtnosti moru a temnotách středověku tehdy totiž ne všichni morem nakažení lidé zemřeli, někteří se uzdravili, jiní nákazu šířili, aniž by sami onemocněli.
Jistě ne náhodou Orhan Pamuk, turecký nositel Nobelovy ceny za literaturu, napsal slavný román Morové noci právě v době covidu. Jde tam o mor, ne o covid, ale v řádcích románu i mezi nimi je zjevných paralel víc než dost.
Epidemie (jakákoliv) se plošně rozšíří teprve tehdy, zvýší-li se hustota obyvatelstva. Klesne-li naopak pod jisté minimum, epidemie sama zaniká. Tak tomu bylo i u morových nákaz. Podle klimatologa Jiřího Svobody je téměř jisté, že jedním z limitujících faktorů, které šíření epidemie ovlivňovaly, byl průběh klimatu, který nepřímo ovlivňoval přírůstky obyvatelstva. V klimaticky optimálních obdobích, kdy převládalo teplé a srážkově vydatné počasí, výrazně stoupala produkce potravin a zároveň i početnost lidské populace. Jakmile se však klima zhoršilo, značná část venkovského obyvatelstva se začala stěhovat do měst, která se potom rychle přelidňovala. Vedlo to mimo jiné i k přemnožení krys, které jsou hostiteli blech, a ty zase přenášejí původce moru.
Výhoda čerstvého a chladného povětří
Příběhem o lidské hlouposti jsou okolnosti, za kterých mor přišel ke svému přízvisku „černá smrt“. Jedna z největších epidemií moru začala na konci 20. let 14. století v mongolské poušti Gobi. Znamenalo by to, že se v jurtách žilo hodně natěsno a muselo tam být hodně blech? Gobi se totiž nejeví jako oblast, kde by byla hlava na hlavě, přinejmenším dnes už ne…
Nicméně během jediné generace se nemoc rozšířila na východ do Číny a zahubila tam dvě třetiny obyvatel. Mongolští kočovníci šířili nákazu podél obchodních cest i na západ. Podle vyprávění námořníků se kupci z italského Janova dostali na Krymu do obležení tatarské armády chána jménem Džanibeg. V roce 1346 vypukl mezi tatarskými obléhateli města Kaffy (dnes se toto město na Krymu jmenuje Feodosija) mor. Chán Džanibeg rozkázal těm, kteří přežili, aby těla svých zemřelých druhů nabili do katapultů a vrhali je přes hradby do Kaffy. S mrtvolami Tatarů se mor dostal do města. Vyděšení Janované se z Krymu stáhli, ale cestou domů s sebou zavlekli i mor.
V Itálii se rychle se šířící nemoci začalo říkat černá smrt (výrony krve totiž na těle způsobovaly černé skvrny). Naveliko hubila lidi nejprve ve velkých přístavních městech, z nich se spolu s kupci šířila podél velkých obchodních stezek.
Epidemie moru se pak zpravidla šířila z přístavů ve Středomoří do dalších lidnatých měst, pokračovala přes střední Evropu a končila až v severních oblastech Ruska a ve Skandinávii, kde v té době byla mizivá hustota obyvatelstva. Poměrně často se stávalo, že zatímco mor kosil městské obyvatelstvo po tisících, bezprostřední okolí měst bylo ohroženo velmi málo nebo vůbec.
Z Evropy mor postupoval do Afriky. Do Spojených států se nemoc dostala teprve v 19. století přes přístavy v San Franciscu a Los Angeles.
Nejstarší zprávy o „černé smrti“ z pramenů pocházejících z našeho teritoria (tedy území Česka) jsou poněkud zamlžené. Jasnější obrysy získávají až při porovnání se situací v sousedních zemích. První zmínky o průniku epidemie jsou z roku 1349, kdy se převalila přes Alpy do Bavor, odtud do Pomohaní, Rakous a Uher. V následujících dvou letech potom pustošila okolí měst Würzburgu, Řezna, Norimberku, pronikla dále do Slezska a do Polska, kde pravděpodobně vyhasla. Od roku 1353 již nejsou zmínky o epidemii (alespoň v rámci tohoto jejího „tažení“) ani v jednom z velkých evropských měst.
Pro podložení hypotézy Jiřího Svobody o závislosti morových epidemií na průběhu počasí je velmi důležitá informace kronikáře Františka Pražského, že první vlnu moru vytlačilo z Čech „čerstvé a chladné povětří“. Zdá se, že vlastní jádro Českých zemí nebylo příliš postiženo díky své poloze na evropském rozvodí a snad i příznivým klimatickým podmínkám.
Po první vlně morové epidemie byl v Čechách nějakou dobu klid, pravděpodobně díky suchým rokům. Ale už roku 1356 se začala z nevelkého ohniska¨v Hessensku šířit nová pandemie do celé Evropy. Její kulminace v letech 1357–1360 a 1363–1366 zasáhla téměř celý známý svět.
Tato druhá vlna moru se ale Čechám nevyhnula. V našich zemích ji máme bezpečně doloženou v letech 1357–1363. Plošné šíření epidemie v tomto časovém úseku nepostihlo celé území Čech najednou, ale přesouvalo se z jedné oblasti do druhé. Roku 1357 se nákaza šířila ze Žatecka směrem k Praze. O rok později postihla téměř celé území, ale v původní žatecké oblasti zcela vyhasla. Roku 1360 silně zubožila Kladsko (tenkrát bylo naše!). Samozřejmě že ušetřeny nezůstaly ani okolní země, především Německo (Bavorsko, Sasko, Švábsko), ale ani
Francie.
Ve druhé polovině 60. let přežíval mor již jen v některých lokalitách. Následky této epidemie byly strašlivé. Uvádí se, že zemřela třetina až polovina evropského obyvatelstva. Od epidemie této „černé smrti“ nebyla už žádná forma moru tak silná a zhoubná. To podtrhuje odhad, že počty obyvatelstva musely poklesnout velmi podstatně, neboť panující příznivé počasí umožňovalo dosahovat dobrých úrod, avšak nebylo, kdo by je sklízel.
Naposledy u nás byla epidemie moru v letech 1711–1715, a právě z té doby je většina krásných barokních morových sloupů na náměstí starých českých, moravských i slezských měst.
Vzdálená smrt není přitažlivé téma
Už ne v Evropě, zato jinde měla „černá smrt“ i nadále velmi bohaté žně. Ještě v roce 1897 byla v Číně obrovská morová epidemie, která během dvaceti let zabila dvacet milionů lidí. V Evropě tehdy Čína ještě nebyla mediální tahák, ale cosi na vzdáleném okraji pozornosti veřejnosti, a tak to pro evropské noviny nebylo přitažlivé téma. Tuto epidemii a její následky sotva zmiňovaly.
Mor ještě stále nemá šanci umístit se na seznam celosvětově vymýcených infekčních onemocnění a úmrtí zapříčiněná morem se vyskytují dodnes. Pokud se však nemoc včas diagnostikuje, lze tuto bakteriální infekci léčit antibiotiky.
Takové štěstí měl před pěti lety patnáctiletý chlapec z čínské autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, kterého s vysokou horečkou a podezřením na dýmějový mor převezli do místní nemocnice. V Číně se objevily i další obdobné případy nákazy dýmějovým morem. Spojnicí mezi nimi byla konzumace syrových svišťů, a tak Čína zakázala jejich požívání. Ostatně i zmíněný chlapec po převozu do nemocnice řekl, že jedl sviště, kterého strhl pes… Podle zástupců Světové zdravotnické organizace je syrové sviští maso, zejména ledviny, běžnou ingrediencí místní lidové medicíny. Svišti jsou ale častým hostitelem blech, a právě ty přenášejí bakterii Yersinia pestis.
Mor podle Světové zdravotnické organizace stále patří k nemocem s vysokým rizikem úmrtí, schopným usmrtit dospělého člověka za méně než 24 hodin od prvních projevů onemocnění.
Jana Jílková
Foto: Shutterstock
