Se vznikem Velké Prahy v roce 1922 se hlavní město muselo postarat i o potřebné z nově připojených obcí. Pražské chudobince a chorobince pečující o nemajetné či starce, ale i o nevyléčitelně nemocné (ty nemocnice ze zákona nesměly přijímat!) však byly beznadějně přeplněné. V roce 1922 Praha disponovala jen 1500 místy, která bychom dnes – s jistou dávkou eufemismu – označili jako „sociální lůžka“. Nacházela se velmi často v budovách z dob císařovny Marie Terezie, případně starších, tak i tak ale jen málo přizpůsobených humanitním ideálům i hygienickým požadavkům „krásného 20. století“.
Ve snaze najít řešení neutěšené situace zvítězila na pražském magistrátu odvážná vize na založení ústředního zaopatřovacího ústavu, ve kterém by našli útočiště chudobní i dlouhodobě nemocní. Značný podíl na prosazení myšlenky a následné realizaci ústředního zaopatřovacího ústavu měl Petr Zenkl, v té době předseda Ústředního sociálního odboru Hlavního města Prahy. O potřebě účinné a dobře organizované sociální péče řekl: „Jde o splnění lidských povinností šťastnějších členů společnosti vůči druhům méně šťastným. Jde tedy o působení, v němž nepochopení nebylo by jen důkazem nedostatku určitých rozumových vědomostí, nýbrž prostě nedostatkem lidského citu a mravní odpovědnosti.“
Klidné místo u lesa
Praha operativně využila i právě probíhající radikální pozemkovou reformu, při níž město získalo velké a cenné pozemky v místech, kde se dnes nachází Krčský les a stávající nemocnice. Klidné místo přímo u lesa nebylo ke zřízení léčebného zařízení vybráno poprvé. Jen o kousek dál provozoval v letech 1909–1916 své slavné nervové sanatorium pražský psychiatr Jan Šimsa.
V rekordním čase dvou let a tří měsíců na kraji lesa vyrostl rozsáhlý komplex 21 budov zahrnující pavilony pro chudé, zestárlé a nemocné, dětskou zotavovnu, chorobinec a ozdravovnu i potřebné administrativní a hospodářské zázemí včetně vlastní pekárny a řeznictví, zahrad a sadů pro pěstování ovoce a zeleniny. Budovy měly krytá loubí, procházkám sloužil rozsáhlý park. K dispozici byla i velká společenská místnost, kaple, knihovna, kino, divadelní sál, letní divadlo, ale i třeba kantýna i trafika. Architekti návrhu, Bohumír Kozák a jeho bratr Ladislav, mysleli při projektování i na možnosti aktivního odpočinku chovanců. Součástí ústavu, postaveného v tehdy moderním funkcionalistickém stylu, proto byla i tenisová hřiště a rehabilitační bazény.
Léčebné a sociální zařízení dostalo název Masarykovy domovy a bylo slavnostně otevřeno 26. října 1926.
Tak velkorysá koncepce byla nejen ve své době v Evropě naprostým unikátem, vznikl úplně nový systém, kterým se tradiční středověké a rakousko-uherské „chudinství“ přeměnilo na moderní sociální péči. Celá investice tehdy vyšla na 123 milionů československých korun, roční provoz pak měl stát dalších 12 milionů korun. Většinu nákladů uhradilo město. Díky velkorysosti pražského magistrátu vzniklo na jihozápadě Prahy jakési město ve městě, dokonce i s vlastním rozhlasovým studiem.
Jedinečný projekt byl vybaven nejmodernější zdravotnickou technikou a příslušenstvím včetně takových technologických novinek jako ústřední topení (s obrovskými litinovými tělesy, tehdy obvyklými, dnes provozně i nákladově nevyhovujícími, nicméně i v nemocnici střeženými památkáři) nebo elektrické vozíky pro rozvoz jídla.
Moderní areál přilákal zájem osobností z celého světa. Kromě prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka nebo bratří Čapků Masarykovy domovy navštívil Edvard Beneš, Alice Masaryková, ale i egyptský král Faud nebo bratr japonského císaře Hirohita Nobuhito Takamacu.
Podstatnější jistě bylo, že díky Masarykovým domovům Praha získala 3300 lůžek pro pacienty a ubytované. O ně se staralo na 458 zaměstnanců včetně pěti stálých policistů, kteří celý areál nepřetržitě střežili.
Byt a strava za kontrolu kuchyně
Celý areál sloužil zpočátku jako domov seniorů, teprve později sem přibyli i dětští obyvatelé – děti na několikaměsíční ozdravný pobyt ve zdejší ozdravovně a pražští sirotci. V Masarykových domovech byla také nemocnice pro nevyléčitelně nemocné děti a epileptiky (!). Dětská zotavovna byla určena pro slabé a ohrožené děti od 6 do 15 let. V zotavovně některé děti pobývaly i třičtvrtě roku, tehdy samozřejmě bez rodičů – k úvahám na téma, zda tříleté dítě trpí deprivací z odloučení od maminky nebo stresem z toho, že je nuceno i přes svoji nechuť vypít bílou kávu se škraloupem, tehdy doba ještě zdaleka nedozrála.
Masarykovy domovy nikdy nebyly jen zaopatřovací, byly i léčebným ústavem. Česká Lékařská fakulta Univerzity Karlovy tu získala prostory a možnost výzkumu pro dvě své kliniky – Haškovcovu kliniku pro nemoci nervové a Eiseltův ústav pro choroby stáří. Ústavy tu byly vybaveny laboratořemi, rentgenem i operačními sály. Počítalo se totiž s využitím stavby pro nemocniční účely. Psaly o tom i tehdejší noviny: „Až někdy v budoucnosti, po vyřešení sociální otázky, nebude zapotřebí chudobinců.“
Lékařská fakulta navrhla zřídit v Masarykových domovech pro obě kliniky výzkumná oddělení, navíc i pro profesora Matěje Pěšinu kliniku pro nemoci dětské. Přechodně zde byla umístěna lůžková část pro chronicky nemocné neurologické kliniky prof. Kamila Hennera. Prosperoval tu světový unikát, ústav pro choroby stáří, který se do Masarykových domovů přestěhoval celý.
Kliniky si mezi sebou rozdělily kompetence: ve vedení centrální ambulance a v žurnální službě se střídaly, za laboratorní inventář byla zodpovědná Eiseltova klinika, prosekturu a histologickou laboratoř obstarávala Haškovcova klinika. K povinnostem lékařů patřilo účastnit se posudkové činnosti při výběru uchazečů o umístění. Byt a stravu v Masarykových domovech dostávali v rámci závazku kontrolovat jídlo z hlediska příslušných diet, ale i nutričních hodnot podávané stravy a možná i hygieny přípravy a skladování surovin.
Místo sirotčince lazaret
Z článku docenta Tomáše Sosny (Čas. Lék. Čes. 2018;157:321–327) věnovaného historii Masarykových domovů a Thomayerovy nemocnice vyplývá, že sociální ústavy hlavního města Prahy byly stavěny do značné míry i jako zdravotnické zařízení, byly vybaveny jako nemocnice technicky velmi moderně zařízená, s lékařskou službou vykonávanou lékařskou fakultou, a tak bylo přirozené, že se nemocnicí nakonec staly. Jak docent Sosna dále připomíná, do jejich rozvoje však zasáhla druhá světová válka.
Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava okupanti nechali některé pavilony uvolnit pro zřízení německého lazaretu, nejprve pro Luftwaffe, a později i pro Wehrmacht. Už v roce 1940 Němci vystěhovali děti, protože jejich pavilon byl nejlépe vybavený. S postupem války pak byli v lazaretu hospitalizováni vojáci s omrzlinami od Stalingradu. V té době již na místo ředitele nastoupila kunratická Němka Gabriela Ludwigová. Zprvu bylo uvolněno 650 lůžek. V krátkém čase však bylo zabráno celkem 11 pavilonů, tedy 2978 lůžek. Jeden z pavilonů sloužil k ubytování rodinných příslušníků nacistických důstojníků, čeští chovanci byli vystěhováni na nejrůznější místa v Čechách.
Po atentátu na Heydricha
Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha bylo v nynějším pavilonu G2 umístěno 67 dětí z Terezína a 6 dětí z Lidic. Vesměs šlo o děti příbuzných účastníků atentátu. Jedno z nich byl i Vratislav Ebr, později slavný pražský knihkupec. Měl tu smůlu, že jeho maminka byla sestrou jednoho z účastníků atentátu. Ona sama byla v době atentátu těhotná a zcela jistě se na akci nepodílela, pro pomstu na celé rodině stačilo příbuzenství s Kubišem. Nacisté jeho sestru nechali dítě donosit a po porodu ji popravili. Miminko umístili v krčském ústavu a odtud ho adoptovali Ebrovi, manželský pár z Prahy.
Za odbojovou činnost byli někteří zaměstnanci ústavu vězněni i popraveni. Po květnovém osvobození byla situace v ústavech značně nepřehledná, původní struktura byla narušena zřízením vojenského lazaretu. V červnu 1945 odešli poslední němečtí pacienti zpět do berlínské nemocnice Charité a areál se dočasně stal mobilní nemocnicí Rudé armády. Později zde byli ošetřováni nemocní z koncentračních táborů, a to nejen Češi, ale i Belgičané, Francouzi, Italové, Poláci a Řekové. Vojenská nemocnice Rudé armády skončila svoji činnost ve zdejších ústavech 8. května 1946. Postupně se začali navracet původní chovanci. Nicméně vedle sebe již existovala zařízení nemocniční i sociální a situaci komplikovaly politické licitace, co s tímto areálem do budoucna podniknout. Nakonec bylo politickým rozhodnutím stanoveno, že pro nedostatek nemocničních lůžek v Praze bude areál plně reprofilován na nemocniční provoz.
Thomayer za to nemůže
Po Únoru Masaryk vadil všude, odstraňovány by veškeré vzpomínky na něj. V roce 1950 dostala nemocnice oficiální název Státní odborné léčebné a ošetřovací ústavy v Krči. V roce 1954 uplynulo 100 let od narození profesora Josefa Thomayera, zakladatele české internistické školy, a nemocnice byla slavnostně přejmenována právě na jeho počest. Bizarní je, že hlavní projev na „přejmenovávací“ slavnosti měl bývalý zámečník a zakládající člen KSČ, primátor Prahy Adolf Svoboda, jehož hlavní zásluhou bylo budování a po sedmi letech zboření monumentálního Stalinova pomníku, největšího skupinového sousoší v Evropě, tragického díla skvělého sochaře Otakara Švece, který po odkrytí pomníku spáchal sebevraždu, stejně jako jeho manželka.
K původním účelům se Masarykovy domovy už nikdy nevrátily. V areálu nakonec zbylo přibližně 250 sociálních lůžek a poslední obyvatelé připomínající časy Masarykových domovů byli dospělí klienti s mentálním postižením, kteří se podle pamětníků ochotně podíleli na práci v zahradě. Vystěhováni byli ze suterénu pavilonu A3 koncem 90. let minulého století.
Profesor Thomayer za nic z toho opravdu nemohl. Jako lékař, který vyšel z chudých poměrů, sám celý život vždy pamatoval na chudé a nemocné. Zato veškeré pitomce a diletanty stíhal ostrou ironií, proslul jí i jako pedagog. Bohužel značně kritický byl profesor Thomayer i vůči chirurgii jako oboru (on sám byl internista), a zřejmě i proto zemřel už v roce 1927 na zhoubné onemocnění zažívacího traktu, jehož operaci odmítl.
Ctihodné jméno tohoto obrozeneckého lékaře mělo potlačit původní název, což se mimochodem podařilo a dnes celý areál vnímáme jako Thomayerovu nemocnici.
Jana Jílková
Foto: archiv FTN
