Jaký je současný stav interní medicíny v Česku?
To je velmi komplikovaná otázka a odpověď hodně závisí na úhlu pohledu i na tom, kdo odpovídá. V zásadě lze konstatovat, že lůžková interna představuje páteř našeho zdravotního systému, současně má nezpochybnitelnou úlohu v oblasti postgraduálního vzdělávání. Jako taková má pozici pevnou. Samozřejmě že se i lůžková interna jako obor musí vypořádat s útoky, šarvátkami i nepochopením, případné spory pak obvykle dopadají pro internu
pozitivně.
Na druhé straně interna ambulantní je pod trvalým tlakem jak ze strany praktických lékařů, tak ze strany specializovaných interních oborů. Důsledkem je, že při vysokém procentu ambulantních internistů v důchodovém věku, kdy je průměrný věk internisty šedesát let a více, mnozí ambulantní internisté své ambulance zavírají, a v systému zdravotní péče pak chybí. Před několika lety atestovalo z interny méně kolegů, naštěstí se tato situace obrátila a obrací pozitivním směrem.
Víte, jak jsou interní lékaři vytíženi, je toto nějak statisticky zmapováno?
V současné době lékaři interních ambulancí provedou ročně přibližně 2 500 000 vyšetření. O dalších 340 000 pacientů se starají na lůžkových odděleních. Každý z nich se na interním oddělení zdrží průměrně 6,2 dne. Ze dvou třetin jde o pacienty starší 65 let.
Česká internistická společnost se snaží situaci v oblasti interní medicíny zlepšovat, z toho důvodu vydala v únoru 2025 aktualizovanou verzi Národního programu komplexní interní péče (NPKIP). Tento dokument je klíčovým strategickým materiálem pro oblast vnitřního lékařství a jeho implementace přispěje k efektivnější zdravotní péči v Česku. Program vymezuje roli vnitřního lékařství v českém zdravotnictví a jeho vztah k dalším oborům v ambulantní i lůžkové péči. Jeho realizace zajistí interně postavení klíčového medicínského oboru se širokými kompetencemi, a zároveň podporuje ekonomickou stabilitu interní medicíny v ambulantním sektoru. Nový program poskytuje jasné směrnice pro efektivnější organizaci zdravotní péče, zlepšuje mezioborovou spolupráci a garantuje lepší dostupnost zdravotních služeb. Nyní pracujeme na jeho implementaci do praxe.
Liší se nějak modely interní medicíny ve světě, nebo mají víceméně stejnou podobu?
Stejně jak se liší zdravotní systémy v různých zemích a stejně jak se liší úhradové podmínky jednotlivých zemích, a to nejen Evropské unie, ale i Velké Británie, USA či Kanady a Austrálie, liší se i praxe a význam interny.
Existují zhruba tři modely. Skandinávský model preferuje superspecializované obory, například kardiologii, diabetologii, endokrinologii, gastroenterologii, hepatologii, revmatologii a další, a internu využívá především jako lůžkovou bázi.
Na opačné straně spektra stojí jižní nebo jihovýchodní model. Ten je typický pro Španělsko, Portugalsko, Itálii, Řecko, země Balkánu a další státy. V těchto zemích je vnitřní lékařství považováno a využíváno především jako klíčový obor a specializace je víceméně nezbytným doplněním obecné interny. Třetí model bych označil jako „německý“. Zahrnuje Německo, Rakousko, Švýcarsko i země střední Evropy. Tento model podle mého názoru představuje optimální řešení péče o komplexní problémy stárnoucí populace. Tento model hledá spolupráci a maximální rovnováhu mezi široce pojímanou internou a současným rozvojem superspecializovaných oborů. Je zajímavé, že navzdory velmi odlišným systémům zdravotnictví je to model nejpodobnější, alespoň z hlediska interní medicíny, situaci a směřování interny v budoucnosti.
Jaké jsou podle vás největší systémové problémy, kterým dnes česká interní medicína čelí?
Asi největším problémem je personální krize, tedy nedostatek lékařů a sester. O průměrném věku internistů jsem mluvil již výše, pokud jde o mladé internisty, většina z nich bude většinou hledat uplatnění v nemocnici, a to vše povede k prohloubení nedostatku internistů v ambulantní sféře. K tomu je třeba přidat finanční podhodnocení – nízké úhrady, opět zejména v ambulantní oblasti. Lékaři navíc tráví mnoho času papírováním, administrativní činnost je v některých situacích neúnosná. A když v realitě není ceněna a preferována kvalita, není divu, že narůstá kvantita.
Často je zmiňována digitalizace péče a elektronizace medicíny. Nic proti tomu, naopak. Jako problém ale vidím, že mnohdy digitalizace nevede ke zjednodušení postupů, ale naopak vede k nesmyslnému vyplňování různých dotazníků a formulářů, protože to „systém dokáže“. Smysl? Chybí.
Mohl byste srovnat dostupnost a úroveň interní péče v hlavním městě, ve velkých městech a na venkově?
Dostupnost péče podle regionu se samozřejmě liší, někdy dost významně. Praha a velká města nabízejí lepší dostupnost, více specializovaných pracovišť i konkrétních odborníků. Na venkově je nedostatek lékařů i sester ještě více vyjádřen, z čehož v reálném životě vycházejí delší čekací doby pro pacienty, a nakonec i horší dostupnost akutní péče. Rozdíly v kvalitě péče se prohlubují, což zvyšuje nerovnosti.
Úhrady pojišťoven pro ambulantní internu se mění, jak vypadal rok 2025 a co očekáváte pro rok 2026?
V roce 2025 došlo bohužel ke snížení reálných úhrad pro ambulantní internu, což vedlo ke zkracování ordinačních hodin a v důsledku také k delším čekacím lhůtám. Pro rok 2026 se očekává tlak na navýšení úhrad, jinak hrozí další odliv odborníků. Motivace k tomu, aby lékař v interní ambulanci zůstal, jistě není jen ekonomická, ale spoléhat se na entuziasmus a sebeobětování je představa více než naivní.
Jak interní oddělení nemocnic ovlivňuje stárnutí populace?
Odpověď na tuto otázku je velmi jednoduchá: zásadně. Stárnutí populace zvyšuje počet pacientů s chronickými nemocemi, multimorbidita provázena polypragmazií představuje jeden ze zásadních úkolů současné medicíny. Podíl polymorbidních pacientů se pohybuje nad 40 procenty a stále roste. Osob se dvěma a více chorobami přibývá především ve věku nad 65 let. A ty představují přibližně 72 procent všech hospitalizací na interních odděleních. Typickým pacientem internisty je senior se čtyřmi a více diagnózami, které významně zatěžují zdravotní stav pacienta. Výjimkou však nejsou ani lidé trpící vyšším počtem nemocí. Často jde o komplikované a časově náročné případy.
V souvislosti s interními odděleními nemocnice se mluví i o urgentních příjmech. Jak situaci vnímáte vy?
Urgentní příjmy jsou přetížené, často suplují roli praktických lékařů a ambulancí. Je třeba zmínit i to, že na urgentním příjmu musí pracovat i sloužit široce orientovaný lékař, schopný komplexního zhodnocení pacienta. I z tohoto aspektu je třeba vidět význam interny a vzdělávání v tomto oboru. Službu mající lékaři jsou přetíženi, což bohužel může snižovat kvalitu péče.
Myslíte si, že by přetíženost oddělení mohla zlepšit telemedicína?
Ano, telemedicína může pomoci. Využít lze zejména tyto její funkce: sledování chronických pacientů na dálku, konzultace bez nutnosti fyzické návštěvy, úsporu času a kapacit, využití nositelné elektroniky. Na druhé straně je však třeba zajistit úhrady a právní rámec. V kontextu využití umělé inteligence (AI) se hovoří o bezpečnosti dat, etických problémech i o dehumanizaci medicíny. Sám bych přidal jen malou ukázku z reálného použití digitalizace. Úspěšný nebo veleúspěšný projekt elektronických receptů. Jak mi ale bere čas i chuť do práce, když si během pracovního týdne pacient píše čtyřikrát o své léky, postupně po jednom a já hledám kartu, třeba elektronickou, odklikávám hesla a otvírám počítač znovu a znovu. Digitalizace je úžasná. Musíme ji však používat správně, prakticky a nesmíme se tímto slůvkem pouze zaklínat a dokazovat si, jak jsme moderní.
Dochází k fragmentaci, či naopak integraci mezi internou a jednotlivými subspecializacemi?
Tohle je otázka na samostatný článek, nebo spíše knihu. Ano. Dochází k částečné fragmentaci, ale na druhé straně snahy o integrovanou péči rostou. Například multidisciplinární týmy pro pacienty s více diagnózami. Samozřejmě je nutné podpořit spolupráci mezi obory a nevnášet mezi obory rivalitu. Samozřejmě potřebujeme skvělé lékaře subspecialisty, ale neméně potřebujeme i široce orientované internisty.
Jak vidíte roli všeobecného internisty do budoucna oproti úzce zaměřeným specialistům?
Všeobecný internista je a bude klíčový v následujících situacích: v koordinaci diagnostické a léčebně preventivní péče u polymorbidních nemocných.
V komplexní diagnostice nejasných stavů a situací, protože pacienti často přicházejí pro nespecifické obtíže, potřebují symptomatickou léčbu s přihlédnutím k celkovému zdravotnímu stavu a věku.
V přechodu mezi ambulantní a nemocniční péči, to je prostor, který může být dalším úkolem pro internistu. Zejména v péči o komplikované nemocné, které například v době chřipkové epidemie nemůže převzít praktický lékař. Internista je v takové situaci optimální variantou.
A v neposlední řadě je tu situace, kdy všeobecný internista, ideálně s delší zkušeností, může či snad spíš musí předávat zkušenosti mladým začínajícím kolegům.
Co je podle vás největší devizou interny?
Za největší devizu interní medicíny považuji komplexní přístup k pacientovi a jeho léčbě.
Častým problémem medicínských oborů je vzdělávání mladých lékařů, jak ho vnímáte?
Stále se hovoří o nutnosti reformy vzdělávání. Já jsem přesvědčen, že další a další změny jen odradí mladé kolegy od vzdělávání v interně. Možná bychom měli vzdělávací dobu do atestace zkrátit, určitě musíme být více praktičtí. Zásadní by měla být úloha školitele, když primář oddělení někoho pustí k atestaci, je to vizitka jeho i jeho oddělení. A pak drobné zaváhání při zkoušce na akademické půdě, zejména když je to z oblasti molekulární biologie, biochemie nebo patologie, nesmí být důvodem k opakování této zkoušky.
Kam se podle vás bude interna v příštích 10–20 letech ubírat?
Zde bych krátce vypíchl nejvýznamnější oblasti, které se budou rozvíjet. Bude to: digitalizace a využívání umělé inteligence, telemedicína a domácí monitoring.
Rozvíjet se musí i spolupráce, týmová péče a komplexní přístup k pacientovi a dojde i ke změně role internisty na koordinátora péče.
Jak by ideálně měla vypadat interna budoucnosti z pohledu pacienta i lékaře?
Z pohledu pacienta je to zejména dobrá dostupnost, koordinovaná péče, možnost online konzultací a nahrazení obíhání několika superspecialistů pravidelným sledováním polymorbidního nemocného.
Z pohledu lékaře je to adekvátní ohodnocení, menší administrativní zátěž a podpora vzdělávání a profesního růstu.
Petra Hátlová
Foto archiv prof. Richarda Češky
