Úvodní vystoupení nastavila rámec celého programu, v němž digitalizace vystupovala jako nástroj pro zpřehlednění systému a přesnější rozhodování. Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka mluvil o přípravě registrů, které mají ukázat reálné kapacity služeb a jejich využití, zatímco ministr zdravotnictví Adam Vojtěch zdůraznil význam sdílení informací mezi zdravotními a sociálními službami a připomněl význam návaznosti péče.
Jak ve své přednášce ukázal Jiří Jarkovský z Ústavu zdravotnických informací a statistiky, propojení zdravotních a sociálních dat dnes umožňuje sledovat průchod pacienta systémem v celém jeho rozsahu. Nejde o jednotlivé epizody péče, vzniká souvislý obraz toho, jak se člověk pohybuje mezi ambulantní péčí, hospitalizací, dlouhodobou péčí a sociálními službami, což umožňuje popsat reálné fungování systému. Možnost sledovat trajektorii pacienta napříč službami současně ukazuje, jak často dochází k přerušení péče, opakovaným hospitalizacím nebo k přesunům mezi jednotlivými typy služeb bez jasné návaznosti. Z dat je zároveň patrné, že jednotlivé trajektorie pacientů se výrazně liší podle toho, jak je péče organizována, kdy u části pacientů dochází k relativně stabilnímu průběhu s návazností mezi jednotlivými službami, zatímco u jiných se opakují akutní epizody vedoucí k opakovaným hospitalizacím a návratům do systému bez jasného plánu další péče.
Výrazně se to projevuje u pacientů ve vyšším věku a u lidí s chronickými onemocněními. V pobytových sociálních službách vzrostl mezi lety 2014 a 2024 počet klientů o více než 16 %, počet klientů s demencí o více než 60 % a objem péče o tuto skupinu ještě výrazněji. Tento vývoj se přímo promítá do potřeby dlouhodobé, geriatrické i paliativní péče a do kapacit zdravotnických zařízení. Detailnější pohled přináší analýza závěru života, která umožňuje rozlišit různé trajektorie pacientů podle toho, jak péče probíhá, přičemž data ukazují rozdíl mezi koordinovaným průchodem systémem a situacemi s opakovanými hospitalizacemi nebo nedostatečnou návazností služeb. Tento přístup umožňuje identifikovat konkrétní místa, kde systém selhává, a současně sledovat, kde naopak funguje, přičemž rozdíly mezi regiony ukazují, jak výrazně se organizace péče promítá do výsledků. Data tak poprvé umožňují popsat reálné trajektorie pacientů, nikoli pouze jednotlivé výkony nebo epizody péče.
Tento vývoj zvyšuje tlak nejen na kapacity sociálních služeb, ale přímo na organizaci zdravotní péče, zejména v oblasti geriatrie a paliativní medicíny. Součástí prezentace byly i predikce budoucích potřeb, které pracují s demografickým vývojem a očekávaným nárůstem počtu klientů. V roce 2024 se dlouhodobá sociálně-zdravotní péče týkala více než půl milionu lidí a výhled do roku 2040 počítá s dalším výrazným nárůstem, přičemž predikce jsou zpracovány až na úroveň regionů a jednotlivých typů služeb a umožňují plánovat kapacity i organizaci péče v delším časovém horizontu. Na tuto analytickou část navázala panelová diskuse zaměřená na práci s daty na úrovni systému, která posunula pozornost od jejich dostupnosti k jejich struktuře a využitelnosti. Lenka Kaška, odbornice na právní a datové aspekty Evropského prostoru pro zdravotní data, popsala současný stav jako systém, který má vybudovaný základ, na němž je možné dále stavět. „Máme základ, který funguje, ale chybí další vrstvy,“ uvedla. Právě tento základ představuje důležitý posun, protože umožňuje data systematicky sbírat a sdílet. V praxi se však jeho potenciál zatím nevyužívá naplno, což se projevuje omezeným propojením jednotlivých systémů a rozdílnými standardy práce s daty.
Diskuse ukázala, že problém nespočívá v nedostatku dat, protože těch mají instituce i poskytovatelé péče k dispozici velké množství. Obtíž nastává ve chvíli, kdy mají být využita pro konkrétní rozhodování, jelikož data nelze jednoduše kombinovat, jejich struktura není jednotná a často chybí detail, který by umožnil pracovat s konkrétním pacientem nebo situací. V praxi tak data často neslouží jako podklad pro konkrétní rozhodování. Systémy pracují s odlišnou logikou a standardy, což vytváří prostředí, kde data existují paralelně vedle sebe a jejich interpretace vyžaduje dodatečnou práci.
V diskusi zaznívaly i konkrétní příklady, kdy data existují, jejich využití je omezené strukturou a dostupností. Poskytovatelé i pojišťovny pracují s rozsáhlými datovými soubory, které však často nelze přímo použít pro řízení péče na úrovni jednotlivého pacienta. Jak zaznělo, data jsou dostupná na agregované úrovni, jejich propojení napříč systémy naráží na rozdílné standardy a jejich interpretace vyžaduje další zpracování, které v běžném provozu chybí.
Další rovina se týká samotného zapojení dat do rozhodovacích procesů, kde i dostupná data často zůstávají nevyužitá, protože chybí nástroje nebo jasně nastavená odpovědnost za jejich správu a interpretaci. Diskuse se dotkla i otázky, kdo má data skutečně využívat a přenášet je do rozhodování, což v současném nastavení není vždy jednoznačné. Do tohoto kontextu zapadá i evropský prostor zdravotních dat (EHDS), který vytváří rámec pro práci s daty na nadnárodní úrovni a současně zvyšuje tlak na standardizaci. Jak zaznělo, státy, které nebudou schopny data sdílet v požadované podobě, se ocitnou mimo hlavní datový tok. EHDS přitom neznamená pouze technologickou změnu, vyžádá si rozsáhlé legislativní úpravy a nové institucionální zajištění, včetně úprav práv pacientů a způsobu nakládání s daty.
Na systémovou rovinu navázal panel zaměřený na digitální řízení služeb, který přenesl pozornost do každodenního provozu zařízení a ukázal, jak se digitalizace promítá do konkrétní práce. Zkušenosti z praxe ukazují, že zavádění technologií začíná u dat, jejichž sjednocení a zpřehlednění představuje časově náročný proces. Helena Nováková z Domova pro seniory Burešov popsala situaci, kdy tato fáze trvala více než rok. „Rok a půl jsme dávali data dohromady, aby vůbec dávalo smysl je dál používat,“ uvedla. Součástí této práce bylo sjednocení způsobu zápisu, odstranění duplicit i standardizace záznamů, která umožňuje s daty dále pracovat. V praxi se umělá inteligence využívá především u administrativních činností, například při přepisu mluveného slova do dokumentace, úpravě textů nebo plánování směn. Opakovaně zaznívalo, že jednou z největších zátěží pracovníků je samotné vyhledávání informací v dokumentaci a metodikách.
Teprve na tomto základě lze technologie skutečně využít, přičemž jejich přínos se projevuje zejména v oblastech s vysokou administrativní zátěží, jako je práce s dokumentací, vyhledávání informací nebo přepis dat. Vedle úspory času se řeší i kvalita záznamů, které jsou při ručním zápisu často nejednotné, což komplikuje jejich další využití. V některých zařízeních se využívá převod mluveného slova do textu při sociálním šetření, což zkracuje dobu mezi sběrem informací a rozhodnutím, a podobně se uplatňují nástroje, které usnadňují orientaci v dokumentaci.
Diskuse se opakovaně vracela k tomu, že problémem není nedostatek informací, ale jejich dostupnost v konkrétní situaci, kdy pracovník potřebuje rychle rozhodnout. Data existují, pracovníci se k nim nedostanou včas nebo v přehledné podobě, což omezuje jejich využití v praxi a má přímý dopad na kvalitu rozhodování. Technologie zde pomáhají především tím, že zrychlují orientaci a zjednodušují přístup k informacím.
Umělá inteligence se v současnosti uplatňuje především v práci s texty a dokumentací – od přepisů a úprav záznamů až po vyhledávání informací v interních materiálech. Bez jejich struktury a jednotného zápisu zůstává její využití omezené.
Digitalizace současně odhaluje slabá místa procesů, protože při převodu postupů do elektronické podoby se ukazují nejasně rozdělené kompetence, rozdílné pracovní postupy i situace, které byly dříve řešeny neformálně. To vede k nutnosti procesy přesně vymezit a sjednotit, což se výrazně projevuje například u eŽádanky ORP využívané u klientů v sociálních službách při zajištění zdravotní péče a rozhodování o dalším postupu.
Výrazný dopad na zdravotnický systém má využití telemedicíny, která se postupně přesouvá z pilotních projektů do běžného provozu. V některých zařízeních se pracuje s modelem, kdy zdravotnický personál sbírá data přímo u klienta a lékař na jejich základě rozhoduje na dálku, což umožňuje reagovat na změny zdravotního stavu bez nutnosti transportu pacienta a současně mění rozdělení rolí mezi zdravotnickým personálem. Telemedicína tak postupně mění nejen organizaci péče, ale i roli zdravotnického personálu, zejména v oblasti rozhodování na dálku a triáže pacientů.
V pilotních projektech v pobytových zařízeních, mimo jiné ve skupině Penta Hospitals, vedlo zavedení rozšířené telemedicíny ke snížení výjezdů zdravotnické záchranné služby přibližně o 40 %, zatímco projekt na Vysočině zahrnující šest domovů se zhruba šesti sty lůžky přinesl pokles výjezdů přibližně na polovinu. Rozhodování vychází z průběžně sbíraných dat, která umožňují sledovat vývoj zdravotního stavu v čase a řešit část situací přímo v místě péče.
Vedle panelových diskusí se v programu objevila i řada konkrétních technologických řešení, jejichž přínos se ukazuje především v každodenní péči a práci s daty. V inkontinenční péči umožňuje sběr dat přesněji nastavit režim klienta a omezit zbytečné zásahy, zatímco v rehabilitaci se využití technologií promítá do aktivity pacientů a průběhu terapie. Významnou roli hraje i dostupnost digitálních služeb, která ovlivňuje, kdo je schopen službu využít a jak snadno se k ní dostane.
Rostoucí význam technologií přináší i nová rizika, protože závislost na digitálních systémech znamená, že jejich výpadek zasahuje do poskytování péče i do provozu zařízení. Digitalizace se postupně stává jedním z klíčových faktorů organizace péče, protože ovlivňuje dostupnost informací, návaznost služeb i rychlost rozhodování v klinické praxi.
Veronika Nekvindová Hotová
Foto: Eduard Pitka
