Elektronické zdravotnictví není v žádném případě samospásným řešením. Není ani samostatným oborem. Je prostě součástí technologické změny, která se děje napříč celou společností, napříč všemi lékařskými obory.
Od elektronizace očekáváme na prvním místě lepší péči o zdraví. Její součástí je i dostupnost informací o péči o zdraví pro občany. Ve zdravotnictví je to samozřejmě kvalitnější a bezpečnější zdravotní péče a účelnější využívání zdrojů, nejen finančních, ale zejména personálních, tedy účelnější využití kapacity kvalifikovaných zdravotníků, kterých je a bude nedostatek.
Způsob poskytování zdravotní péče se rychle mění. Podstatná část péče se přesouvá z lůžkové do ambulantní, roste význam specializovaných a superspecializovaných pracovišť stejně jako potřeba dlouhodobé, zejména zdravotně sociální péče. Při poskytování zdravotní péče rychle narůstá objem informací. Na péči se podílí více a více odborníků a specialistů.
Zásadním klíčem k udržení kvality a bezpečnosti péče je zajištění její návaznosti. Nejde o nic jiného než o to, aby lékař, který o pacienta pečuje a rozhoduje o něm, měl informace o dřívější péči, provedených vyšetřeních, o předcházející léčbě. Pro zajištění návaznosti je nezbytné předávání a sdílení informací. Ve zdravotnictví jsou informace obsaženy zejména ve zdravotnické dokumentaci.
Předávání a sdílení informací probíhá v dnešní době elektronicky. Aby mohla být zdravotnická dokumentace elektronicky předávána a sdílena, musí být v elektronické podobě vedena. Musí být vedena tak, aby mohla být elektronicky předávána, tedy v takové formě, která je srozumitelná – čitelná a importovatelná – různým informačním systémům. K tomu je potřeba vytvořit standardy, které budou (ať již dobrovolně, nebo vynuceně) výrobci informačních systémů respektovány a využívány. Takové standardy nejlépe vydá a prosadí stát a už to měl dávno udělat – jsme rádi, že to, byť trochu opatrně, alespoň avizuje i dnes.
V rámci vedení elektronické zdravotní dokumentace již několik let netrpělivě očekáváme avizované resortní nástroje důvěry, tedy certifikáty, pečetě a časová razítka. Zatím k dispozici nejsou, a to je jistě velkou brzdou digitalizace.
Přitom § 26 zákona č. 325 z roku 2021 o elektronizaci zdravotnictví uvádí v článku (1) „Službami vytvářejícími důvěru v oblasti elektronického zdravotnictví jsou tyto služby: a) systém zajišťující a poskytující resortní zaručená elektronická časová razítka, b) systém zajišťující a poskytující služby vzdáleného použití resortní zaručené elektronické pečetě, c) služby vydávání resortních podpisových certifikátů pro zaručený elektronický podpis, d) služby vydávání resortních systémových certifikátů pro přístup k Integrovanému datovému rozhraní a dalším službám elektronického zdravotnictví a e) služby vydávání resortních osobních přístupových certifikátů pro zajištění autentizace zdravotnických pracovníků ke službám elektronického zdravotnictví.“
Pro předávání elektronické zdravotnické dokumentace je potřeba vytvořit odpovídající prostředí. Takové, kde je dokumentace, která vždy obsahuje citlivé osobní údaje, předávána bezpečně a důvěryhodně. Několik řešení pro předávání informací existuje, využívají je stovky lékařů a fungují dobře. Mimo jiné mezi ně patří státem garantované datové schránky. Kromě datových schránek jde o systémy soukromé. Se zájmem pozorujeme, že se stát snaží vytvořit státní prostředí pro předávání zdravotních informací. Pokud se to podaří, stane se jistě alternativou k soukromým systémům.
Lépe než předávání informací (od jednoho lékaře k druhému) je sdílení informací. Jako předávání chápeme situaci, kdy jeden lékař posílá zprávu jinému konkrétnímu lékaři. Jako sdílení chápeme situaci, kdy lékař zprávu vydá tak, aby k ní měli přístup další oprávnění lékaři – tedy vydávající lékař nemusí znát další lékaře, kteří o pacienta budou pečovat. I o takovém řešení opakovaně slyšíme, zatím však podle mých informací nemá ani hrubé obrysy.
Pokud mluvíme o zdravotních informacích, nesmíme zapomínat na pacienty, tedy na ty, jichž se zdravotní informace bezprostředně týkají. Nejen z principu věci, ale i z několika zákonných důvodů má a musí mít právě pacient vždy přístup ke svým zdravotním údajům. Přístup pacienta tedy musí být součástí všech plánů na elektronickou zdravotnickou dokumentaci, její předávání a sdílení.
Zdravotní informace musí být elektronicky předávány a sdíleny mezi všemi, kdo se na péči podílí. Jsou jimi lékaři primární péče, ambulantní specializovaní lékaři i lékaři v lůžkových zařízeních. Jako velké ohrožení vidím stávající situaci, kdy stát masivně finančně podporuje digitalizaci v nemocnicích, zejména státních, a naprosto pomíjí digitalizaci v ambulantní sféře.
Součástí zdravotní péče je, když praktik posílá pacienta ke specialistovi na konzultaci nebo do nemocnice na operaci, stejně jako když specialista sděluje praktikovi výsledek svého vyšetření nebo nemocnice vydává propouštěcí zprávu. To vše je „lékařská zpráva“ a musí se k ní přistupovat stejně, tedy stejně podporovat její elektronizaci. Pokud by byly veřejné peníze vynakládány jen na část z tohoto procesu, tedy například pouze na propouštěcí zprávy, které by nemocnice produkovaly, aniž by je lékaři v terénu mohli přijímat, jednalo by se o neúčelně vynakládané prostředky.
Velké ohrožení vidím v tom, že veřejná podpora digitalizace zdravotnictví se řídí pravidly čerpání dotací z evropských zdrojů více než skutečnými potřebami českého zdravotnictví, a zejména občanů, pacientů.
Pro úspěšné přijetí nástrojů elektronického zdravotnictví je podle mých zkušeností nezbytná poctivá a otevřená komunikace mezi tvůrci služeb, těmi, kdo nastavují pravidla a kdo vytváří programy, a uživateli, tedy zejména lékaři. Snažíme se o to již roky na půdě pracovní skupiny české lékařské společnosti, ale jsme stále na začátku. Systémy vyvinuté bez spolupráce se zdravotníky od samého počátku nejen že nejsou uživateli přijímány, ale jsou často neužitečné.
Velmi smutným a alarmujícím příkladem ze začátku roku 2026 je spuštění systému lékařských posudků pro řidiče. Služba nebyla nikdy ani s lékaři, ani s lékařskými společnostmi konzultována, informace o povinnosti! vydávat od 1. ledna 2026 posudky výhradně elektronicky, byla lékařům sdělena datovou schránkou 28. prosince 2025! Navíc služba nefungovala a její začlenění do informačních systémů ordinací není funkční ani dnes (psáno 7. února 2026). Ministr zdravotnictví jistě velmi nerad záhy termín povinnosti odložil, podobně jako před několika lety nezkomunikované elektronické recepty. Nemohu pominout, že osobně pokládám tuto a podobné služby za mimořádné užitečné a potřebné a jejich korektní a funkční zavedení plně podporuji.
Dobře z praxe víme, že když se věci odpracují, tak to jde – a dobře. Stručně zmíním, že od ledna 2023 předávají všichni očkující lékaři informace o provedeném očkování do centrálního systému bez jediného zádrhele a komplikace. Proč? Díky dobré komunikaci správce registru (Ústav zdravotnických informací a statistiky) s odbornou veřejností a dodavateli informačních systémů.
Jako klíčové vidím v nejbližší době urychlené vytvoření resortních certifikátů, pečetí a časových razítek. Posun může přinést avizovaný „státní“ systém bezpečného předávání zdravotnické dokumentace, pokud bude fungovat alespoň tak jako již využívané komerční systémy.
Elektronické žádanky, které jsou již dlouho slibovány, jsou velmi komplikované – současně velmi potřebné. Jako centrální služba byly sice spuštěny podobně jako posudky k 1. lednu 2026, ale ani zde zatím neproběhla integrace do informačních systémů poskytovatelů zdravotních služeb. Zkušební provoz prostřednictvím webového portálu uspokojuje snad jen ty, kdo kontrolují plnění podmínek přidělených evropských dotací.
Velkým úspěchem by bylo vytvoření a prosazování standardu lékařské zprávy, zatím však probíhají práce pouze na propouštěcí zprávě, která sama o sobě přinese málo. Rádi slyšíme přísliby o vytvoření minimálního datového standardu elektronické zdravotnické dokumentace – pro začátek by skutečně stačil minimální datový standard lékařské zprávy. Současně nás děsí plány uvést tyto standardy od roku 2029 (mimochodem po skončení volebního období této vlády), osobně se obávám, že je to nepřijatelně pozdě. Nesmíme zapomínat, že prosazení standardu elektronické zdravotnické dokumentace s sebou nutně nese prosazování standardu pro zdravotnickou dokumentaci jako takovou, stěží si dovedu představit, že by měla elektronická dokumentace jiný obsah než dokumentace neelektronická.
Telemedicína, tedy zdravotní péče na dálku, bez kontaktu lékaře s pacientem, může být užitečná v některých, možná mnoha, speciálních situacích. Známe řadu příkladů, většinou v podobě malých projektů. Musíme si říci, co od telemedicíny očekáváme. Zda přínos v kvalitě péče (např. kardiaci, pacienti se stimulátory), nebo větší pohodlí pro pacienty (nemusí cestovat), nebo řešení (nouzové) nedostatku lékařů = nedostatečné dostupnosti klasické péče, nebo částečné řešení lékařských pohotovostí, které je více politickým než odborným problémem, kdy někteří očekávají, že telemedicína odbaví ty, kdo dnes pohotovosti spíše zneužívají než skutečně potřebují. U služeb telemedicíny je důležitým faktorem jejich správné začlenění do péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění.
Od AI, tedy umělé inteligence, neočekávám osobně v blízké době velké využití. Moje obavy plynou ze značné nespolehlivosti stávajících systémů AI a ze zásadního problému s ochranou citlivých osobních údajů. Přiznám rád, že z části i kvůli malé znalosti této oblasti.
Závěrem: v oblasti digitalizace zdravotnictví, elektronického zdravotnictví, není otázkou (1) zda = samozřejmě ano, je to nutností, které se nevyhneme, ani (2) kdy = už nyní je hodně pozdě, ale (3) jak. Zejména (a) v úzké spolupráci s uživateli (lékaři,..) od samého začátku s respektem k jejich potřebám, (b) vždy s ohledem na práva pacientů a (c) se stejným přístupem ke všem poskytovatelům péče, k ambulantní primární i specializované, k lůžkové i k péči poskytované komplementem. Jsem přesvědčen, že lékaři jako uživatelé dobře přijmou nástroje, které budou užitečné pro jejich práci.
P.S. Během všech rozhovorů o elektronickém zdravotnictví sklouzáváme k tématům zdravotnictví jako celku, jeho organizace a fungování – a to elektronizace zajistit nemůže. Například? Pokud lékaři nepřijmou předávání informací jako samozřejmou součást své práce, žádná elektronická zpráva to nevyřeší.
MUDr. Milan Cabrnoch, MBA,
praktický lékař pro děti a dorost;
předseda České společnosti zdravotnické informatiky a vědeckých informací ČLS JEP;
vedoucí pracovní skupiny předsednictva ČLS JEP pro elektronické zdravotnictví
Foto: Štepán Pichl
