Před sto lety byly infekční onemocnění hlavní příčinou mortality celosvětově. V roce 1900 byla průměrná délka života ~55 let. Zhruba 30 procent všech úmrtí představovala úmrtí dětí do pěti let. V průběhu 20. století míra úmrtnosti na infekční onemocnění značně poklesla a koncem 90. let 20. století se hlavními příčinami úmrtí ve společnosti stávají chronická onemocnění, jako jsou kardiovaskulární onemocnění, mozková mrtvice či rakovina. V současné době je průměrná délka života ~80 let, jde tedy o 25letý nárůst. Tento trend je pozorován ve většině zemí se středními a vysokými příjmy.
Rozvoj v oblasti veřejného zdraví výrazně přispěl k vymýcení důležitých patogenů, jako je virus pravých neštovic a divoký poliovirus typů 2 a 3 (přičemž divoký virus obrny typu 1 se blíží vymýcení). Některé nemoci, kterým lze předcházet očkováním, včetně záškrtu, spalniček, příušnic, zarděnek a černého kašle, jsou nyní z velké části pod kontrolou.
Stále ale zůstává řada infekčních onemocnění, se kterými si nevíme rady. Jedním z nejvýznamnějších příkladů je virus HIV/ AIDS, celosvětová pandemie, která přetrvává již několik desetiletí. Navzdory rozsáhlému výzkumu, soustředěnému úsilí a četným klinickým zkouškám je účinná vakcína proti HIV stále v nedohlednu. V případě dalších onemocnění, jako je malárie a respirační syncytiální virus (RSV), které jsou hlavní příčinou dětské úmrtnosti, se uvažuje o zavedení preventivních strategiích zahrnujících nové vakcíny.
Nedávná pandemie covid-19 odhalila, že možnost vzniku nově se objevujících onemocnění je stále reálná, a o to víc je vývoj v oblasti vakcinologie důležitý. Díky špikovým technologiím genového inženýrství, molekulární biologie a strukturní biologie se urychlil vývoj několika inovativních vakcín proti SARS-CoV-2.
Imunitní podstata vakcinace
Vakcinace je umožněna prostřednictvím adaptivní imunity, vlastnosti našeho imunitního systému rozpoznat a zapamatovat si specifické mikroorganismy a reagovat na ně. S využitím této přirozené schopnosti obsahují vakcíny patogen buď v živé oslabené nebo inaktivované formě, nebo jako složky odvozené od patogenu, tedy antigeny nebo nukleové kyseliny.
Když se imunitní systém setká s antigenem, ať už prostřednictvím infekce, nebo očkování, spustí sérii událostí, do kterých se zapojují buňky a molekuly imunitního systému (obr. 1a). Heterogenní skupina vrozených buněk, souhrnně nazývaných antigen prezentující buňky (APC), včetně makrofágů a dendritických buněk, pohltí patogen (nebo antigeny) a na svém povrchu předloží antigenně relevantní struktury (epitopy), aby „upozornila“ adaptivní imunitní systém.
T-lymfocyty, důležité součásti adaptivního imunitního systému, rozpoznávají epitopy prezentované APC, což vede k jejich aktivaci a proliferaci. Tím vzniká specializovaná populace buněk připravená eliminovat antigen i příslušný patogen. T-lymfocyty se dělí na dva hlavní typy: CD4 a CD8. T-lymfocyty CD4, nazývané také pomocné T-lymfocyty, stimulují funkci dalších buněk imunitního systému, jako jsou makrofágy a B-lymfocyty. V případě B-buněk stimulují CD4 T-buňky jejich diferenciaci na plazmatické buňky, které produkují a vylučují protilátky. Tyto protilátky jsou specializované bílkoviny, které se specificky vážou na antigeny a pomáhají neutralizovat nebo označit patogen pro následnou destrukci imunitními buňkami. Lymfocyty CD8 T, nazývané také cytotoxické T-lymfocyty, mohou přímo ničit buňky infikované patogeny, a tím zabránit množení patogenu a jeho šíření do dalších buněk.
Během tohoto procesu imunitní a/nebo infikované buňky uvolňují zánětlivé molekuly zvané cytokiny, které jsou nezbytné pro koordinaci imunitní odpovědi. Cytokiny jsou malé bílkoviny, které slouží jako chemičtí poslové, kteří modulují aktivitu imunitních buněk, podporují zánět a napomáhají shromažďovat další imunitní buňky v místě vakcinace nebo infekce.
T-lymfocyty CD4 a CD8, B-lymfocyty, protilátky a cytokiny působí synergicky a vytvářejí komplexní síť zaměřenou na eliminaci specifických patogenů a/nebo patogenních molekul. V závislosti na povaze vakcíny mohou být spuštěny jak buněčné, tak protilátkové odpovědi, i když s různým stupněm účinnosti a fenotypové diferenciace. To následně vede k diferencovaným úrovním ochrany proti specifickým patogenům.
Klíčovým rysem adaptivního imunitního systému je imunitní paměť. Primární imunitní odpověď se spouští při prvním setkání s patogenem (nebo antigenem) a trvá týdny, než se plně rozvine. Během této odpovědi se z podskupiny T- a B-buněk stávají paměťové buňky, které v těle přetrvávají po delší dobu, od let až po desetiletí. Tyto paměťové buňky získávají schopnost rozpoznat patogen a jsou rychle aktivovány. Při dalších setkáních se stejným patogenem se tak paměťové buňky aktivují rychle, v řádu dnů, a spustí sekundární imunitní odpověď, která je rychlejší a účinnější.
Cílem posilujících vakcín je vyvolat sekundární odpovědi, které posilují imunologickou paměť vytvořenou primárním očkováním (obr. 1b). Typicky mohou posilovací dávky zvýšit kvantitu a kvalitu imunitní odpovědi zahrnující paměťové buňky. Zatímco jedna dávka vakcíny může poskytnout dočasnou ochranu, posilovací dávky mohou tuto imunitu prodloužit. Potřeba jedné nebo více posilovacích dávek se určuje v předklinických a klinických hodnoceních prováděných u každé nové kandidátní vakcíny.
Hodnocení bezpečnosti a účinnosti vakcín
Hodnocení bezpečnosti a protektivní účinnosti vakcín je přísný a pečlivý proces, který vyžaduje jak předklinické, tak klinické studie (obr. 2).
Před testováním vakcíny na lidech se provádějí preklinické studie v laboratoři a na zvířatech, jako jsou myši nebo primáti, jejichž cílem je posoudit, zda je vakcína bezpečná a schopná vyvolat efektivní imunitní odpověď. Pokud jsou výsledky získané v této fázi slibné, může vakcína postoupit do klinických zkoušek. Během mimořádných zdravotních událostí, jako byla pandemie covid-19, však může být tento proces urychlen, aniž by byla výrazně ohrožena bezpečnost (akceptuje se poněkud nižší práh pro omezení „nouzového použití“ těchto pandemických vakcín).
I v rámci urychlení se kriticky hodnotí poměr rizika a přínosu, aby se zajistilo, že potenciální přínosy vakcín použitých tváří v tvář vysoce závažné krizi veřejného zdraví převáží nad potenciálními riziky.
Pokud se vakcína ve třetí fázi klinických studií ukáže jako bezpečná a účinná, mohou zdravotnické regulační orgány, jako je americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA) a další, přistoupit k jejímu schválení, což je zásadní krok pro licencování a používání vakcíny.
Po schválení a distribuci vakcína vstupuje do tzv. fáze 4 hodnocení neboli postmarketingového sledování. V této fázi se bezpečnost a účinnost vakcíny nadále hodnotí v reálném prostředí, přičemž se sleduje širší a rozmanitější populace.
Typy vakcín
Koncepce vakcín se vyvíjela s postupujícími technologiemi s cílem zlepšit bezpečnost, účinnost, výrobu a stabilitu, od oslabených vakcín využívajících oslabené patogeny až po vakcíny s nukleovými kyselinami kódujícími specifické antigeny (obr. 3).
Živé oslabené vakcíny
Tyto vakcíny využívají mikroorganismy oslabené různými procesy, například sériovým pasážováním v buněčných kulturách nebo nekonvenčních hostitelích. Pomnožením patogenu v atypickém prostředí dochází k akumulaci genetických mutací a/nebo ztrátě genů virulence, což vede k jeho oslabení, a tím i ke snížení jeho schopnosti vyvolat onemocnění u původního hostitele. Pokroky genového inženýrství navíc umožnily rychlejší a spolehlivější metodiky odstraňování nebo modifikace genů.
Atenuace umožňuje patogenům zachovat si schopnost replikace v hostiteli, a tím do jisté míry napodobit přirozenou infekci, ale nezpůsobit onemocnění. Díky této vlastnosti mohou vakcíny vyvolat celkovou a dlouhotrvající imunitní odpověď, která vytváří jak humorální, tak buněčnou imunitu.
Významnými příklady živých oslabených vakcín jsou vakcíny proti tuberkulóze (BCG), polioviru (OPV), virům spalniček, příušnic a zarděnek (MMR), rotaviru a žluté zimnici. Tyto vakcíny jsou obecně bezpečné a účinné, za určitých okolností však mohou představovat riziko. Oslabený patogen by mohl potenciálně způsobit onemocnění nebo nežádoucí účinky u osob s oslabenou imunitou nebo těhotných žen. Rovněž, ačkoli je to velmi vzácné, existuje možnost, že by se oslabený patogen mohl vrátit do virulentní formy a způsobit onemocnění.
Inaktivované vakcíny
Inaktivované vakcíny, označované také jako „usmrcené vakcíny“, patří mezi nejstarší vyvinuté vakcíny. Tyto vakcíny se vyrábějí z mikroorganismů, které po chemickém nebo fyzikálním ošetření ztrácejí schopnost replikace, čímž se eliminuje jejich potenciál vyvolat onemocnění u jakéhokoli hostitele. Navzdory inaktivaci si zbývající struktury patogenu zachovávají schopnost být rozpoznány imunitním systémem, což vyvolává imunitní odpověď, nejčastěji humorální, a tím zajišťují imunitu.
Inaktivace lze dosáhnout chemickými nebo fyzikálními procesy. V prvním případě se používají látky jako formaldehyd/formalin nebo β-propiolakton. Fyzikální inaktivace lze dosáhnout teplem, často při vysokých teplotách (> 60 °C). Tento přístup je však často doprovázen chemickým ošetřením, aby byla zajištěna důkladná inaktivace patogenu.
Inaktivované vakcíny mají několik výhod. Jsou bezpečné a dobře snášené, a to i u osob s oslabenou imunitou nebo těhotných žen, protože inaktivovaný patogen se nemůže replikovat nebo se vrátit do virulentní formy. Navíc je jejich výroba relativně jednoduchá.
Mají však také svá omezení. Inaktivační metody mohou nakonec změnit strukturu některých relevantních antigenů, což snižuje neutralizační kapacitu indukovaných protilátek. Navíc, protože nenapodobují přirozenou infekci, může být imunitní odpověď kratšího trvání a rozsahu ve srovnání s atenuovanými vakcínami. K udržení dlouhotrvající ochrany jsou obvykle nutné opakované posilovací dávky. Většina těchto vakcín navíc vyžaduje přidání adjuvans pro zvýšení imunogenicity. Známými příklady inaktivovaných vakcín jsou vakcíny proti polioviru (IPV), hepatitidě (HepA), chřipce a vzteklině. Kromě toho byly inaktivované celobuněčné vakcíny použity pro bakteriální onemocnění, jako je pertuse (černý kašel) a cholera. Při nedávné pandemii covid-19 bylo vyvinuto několik inaktivovaných vakcín proti SARS-CoV-2.
Subjednotkové a konjugované vakcíny
Tyto vakcíny obsahují pouze specifické fragmenty (podjednotky) patogenu, proti kterému mají chránit, nikoliv celý patogen. Podjednotkami mohou být peptidy, proteiny nebo polysacharidy odvozené od patogenu. Ačkoli tyto podjednotky nejsou infekční, přesto jsou schopny vyvolat imunitní odpověď.
Vývoj těchto vakcín vyžaduje identifikaci, výrobu a purifikaci antigenních složek patogenu, které mohou vyvolat účinnou ochrannou imunitní odpověď. V tomto procesu je klíčovým faktorem povaha použitého antigenu. Například proteinové antigeny bývají silnějšími imunogeny než polysacharidy, které vyvolávají odpovědi B- i T-buněk. Příkladem je vakcína proti hepatitidě B, která využívá jako podjednotku povrchový protein viru. Dalším příkladem je acelulární vakcína proti černému kašli, která využívá několik purifikovaných proteinů z B. pertussis.
Naproti tomu polysacharidové podjednotkové vakcíny vyvolávají odpověď B-buněk, i když obvykle neaktivují T-buňky a obvykle ani nevytvářejí imunologickou paměť. Z tohoto důvodu byly vyvinuty konjugované vakcíny, které zvyšují imunogenicitu polysacharidových antigenů. Polysacharid se připojí k proteinovému nosiči, a tím dochází k účinnější odpovědi T-buněk. Tento způsob zvyšuje imunogenicitu polysacharidů zejména u dětí mladších dvou let. Konjugace polysacharidu s proteinem umožňuje imunitnímu systému účinnější rozpoznání a odpověď, tvorbu polysacharidově specifických protilátek a generování paměťových buněk. Konjugované vakcíny proti pneumokokům, meningokokům a H. influenzae typu b jsou úspěšnými příklady tohoto typu vakcín.
Ačkoli jsou subjednotkové vakcíny méně reaktogenní, jejich schopnost stimulovat silné a dlouhotrvající imunitní odpovědi je obvykle nižší než u oslabených vakcín a více se podobá inaktivovaným vakcínám. K dosažení dlouhodobé protektivní odpovědi jsou u nich proto často zapotřebí adjuvans a použití více dávek.
Toxoidní vakcíny
Inaktivované bakteriální toxiny se nazývají toxoidy. Výrobní proces těchto vakcín obecně zahrnuje kultivaci bakterií v laboratorním prostředí, purifikaci a inaktivaci toxinu formalínem nebo jiným chemickým činidlem. Cílem této inaktivace je eliminovat toxicitu a zároveň zachovat schopnost vyvolat specifickou imunitní odpověď proti toxinu.
Po podání vakcíny imunitní systém identifikuje toxoid jako cizorodý antigen a produkuje specifické protilátky nazývané antitoxiny. V důsledku toho mohou tyto antitoxiny, v případě budoucího vystavení bakterii produkující tento toxin, neutralizovat toxiny, a zabránit tak poškození buněk a tkání. Toxoidní vakcíny neobsahují živé mikroorganismy, a proto se nemohou vrátit do virulentní formy. I tyto vakcíny však mohou vyžadovat adjuvans a posilovací dávky k udržení dlouhodobé ochrany, protože imunita může časem klesat.
Klasickými příklady toxoidních vakcín jsou vakcíny proti záškrtu a tetanu. Ty se často podávají v kombinaci s vakcínou proti černému kašli v kombinovaných vakcínách DTP a DTaP (proti záškrtu, tetanu a acelulárnímu kašli) a nověji v hexavalentní vakcíně DTaP-IPV-Hib-HepB.
Vektorové vakcíny
Nové vakcíny využívají genového inženýrství a vektorů, které přenášejí genetické informace pro specifické antigenní fragmenty patogenu. Tyto upravené vektory dodávají genetický materiál do buněk hostitele, kde se antigeny prezentují a vyvolávají imunitní reakci.
Před pandemií covid-19 bylo schvalování vakcín obsahujících vektory omezeno pouze na virus ebola. Pandemie však vyžadovala rychlou reakci, která vedla k vývoji několika vakcín na bázi virových vektorů, které exprimují hrotový protein SARS-CoV-2. Patří mezi ně vakcína ChAdOx1, která používá modifikovaný šimpanzí adenovirus; vakcína Ad26.COV2-S, která používá adenovirus typu 26; vakcína Sputnik V, která používá dva adenovirové vektory, typ 26 (prime) a typ 5 (booster); a vakcína Ad5-nCOV, která používá adenovirus typu 5.
Mechanismus účinku těchto vakcín je velmi inovativní. Například u vakcíny ChAdOx1 geneticky modifikovaný adenovirus (vektor) vstupuje do buňky a přenáší gen pro spike protein do buněčného jádra různých hostitelských buněk. Tento gen je pak přepsán do mRNA, která následně migruje do cytoplazmy. V cytoplazmě ribozomy použijí mRNA jako předlohu k produkci spike proteinu. Jakmile je tento protein vyroben, je předložen imunitnímu systému a vyvolá imunitní reakci proti SARS-CoV-2. Vzhledem k úspěšnému výsledku vakcín na bázi vektorů během pandemie lze předpokládat, že v budoucnu budou hrát stále významnější roli. Jejich schopnost vytvářet silnou a dlouhotrvající imunitní odpověď, společně s možností přizpůsobení proti různým virovým infekcím, vytváří z těchto vakcín silný a důležitý nástroj ve vakcinologii.
Vakcíny s nukleovými kyselinami
Stejně jako vakcíny na bázi vektorů využívají vakcíny na bázi nukleových kyselin molekuly DNA nebo RNA, které kódují antigenní proteiny specifické pro patogen. V prvních případech se jako nosič genetického materiálu používá plazmid, zatímco ve druhých se většinou používá zapouzdření do lipidových nanočástic.
Existují dvě kategorie vakcín s nukleovými kyselinami: DNA a RNA. Při podání DNA vakcíny, většinou pomocí elektroporace, se DNA dostane do hostitelských buněk a je transportována do jádra, kde je přepsána do mRNA. Následně je mRNA transportována ven z jádra k ribozomům, které jsou zodpovědné za syntézu požadovaného antigenu. Tento antigen prochází zpracováním a prezentací imunitním buňkám, čímž vyvolá specifickou imunitní odpověď. Na rozdíl od DNA vakcín umožňují RNA vakcíny přímou translaci antigenu v cytoplazmě. Stejně jako u DNA vakcín je výsledkem specifická imunitní odpověď proti cílovému patogenu.
Tato technologie byla zvláště důležitá v souvislosti s pandemií covid-19. Vakcíny BNT162b2 a mRNA-1273 jsou významnými příklady vakcín založených na mRNA, které kódují spike protein. Vzhledem k jejich bezpečnosti a účinnosti získaly v mnoha zemích povolení k mimořádnému použití a schválení, což umožnilo zavedení plošného očkování. Důležité je, že tyto mRNA vakcíny prokázaly v klinických studiích více než 90% účinnost při prevenci symptomatického onemocnění covid-19. A co je nejdůležitější, ukázalo se, že poskytují významnou ochranu před těžkými formami onemocnění a nutností hospitalizace.
Mezi omezení mRNA vakcín patří křehká povaha mRNA, která vyžaduje skladování v chladu při extrémně nízkých teplotách pro zachování jejich stability. Kromě toho byly vzácně hlášeny alergické reakce na mRNA vakcíny, a také neobvyklé závažné vedlejší účinky, jako je Bellova obrna, Guillainův–Barrého syndrom a myokarditida/perikarditida.
Kromě vakcín se technologie mRNA zavádí také pro řadu dalších lékařských aplikací, jako je genová terapie a imunoterapie pro léčbu genetických onemocnění, respektive rakoviny. Tyto aplikace odrážejí široký potenciál terapií na bázi mRNA v blízké budoucnosti.
Význam očkování
Nejvýznamnějším přínosem vakcín je jejich podíl na snížení nemocnosti a úmrtnosti způsobené infekčními chorobami, které v minulosti způsobovaly zdravotní potíže nebo byly smrtelné. Současné vakcíny jsou účinným nástrojem pro prevenci onemocnění souvisejících se změnou klimatu, jako je cholera, žlutá zimnice a horečka dengue. Tyto nemoci se rozšiřují do nových oblastí světa v důsledku povodní, teplotních výkyvů nebo změnou přenašečů nemocí (např. komárů). Vedle dalších strategií v oblasti veřejného zdraví hrají vakcíny klíčovou roli při kontrole ohnisek, epidemií a pandemií. Příkladem je epidemie cholery na Haiti v letech 2010 až 2019, epidemie eboly v Demokratické republice Kongo v letech 2018 až 2019 a nedávná pandemie covid-19.
V současné době lze i mnoha onemocněním způsobeným patogenními bakteriemi předcházet pomocí vakcín. Dochází tak ke snižování spotřeby antibiotik, a tím ke snížení selekčního tlaku, který vede k rozvoji rezistence vůči těmto lékům. Tento krok má zásadní význam pro řešení vzrůstající hrozby multirezistence bakterií, která by mohla být příčinou budoucích pandemií.
Vakcíny mohou zabránit i jiným nemocem než jen konkrétnímu patogenu, pro který byly navrženy. Infekční onemocnění, zejména způsobená viry, mohou být predispozicí pro vznik sekundárních bakteriálních infekcí. Například infekce virem chřipky často vede ke komplikacím, jako je bakteriální pneumonie a akutní zánět středního ucha (AOM). Očkování proti chřipce může skutečně vést k mírnému, ale významnému snížení počtu případů AOM.
Zavedení vakcíny proti spalničkám v 60. letech 20. století způsobilo výrazné snížení dětské nemocnosti a úmrtnosti, a to nejen v souvislosti se spalničkami, ale i s jinými nemocemi. Spalničky způsobují imunosupresi, která na několik týdnů až měsíců zvyšuje náchylnost k sekundárním bakteriálním infekcím, zejména těm, které způsobují S. pneumoniae a Haemophilus influenzae typu b. Z tohoto důvodu bylo očkování proti spalničkám doporučováno jako preventivní opatření proti těmto sekundárním bakteriálním infekcím.
Vakcíny chrání také na úrovni populace prostřednictvím kolektivní imunity. Pokud významná část populace získá imunitu proti patogenu, který je snadno přenosný z člověka na člověka, a to buď prostřednictvím očkování, nebo tím, že infekci překonala, šíření patogenu se výrazně sníží. Tím jsou chráněni i ti, kteří nemohou být očkováni z důvodu věku nebo zdravotního stavu. Tato nepřímá ochrana je obzvláště důležitá pro ochranu zranitelných osob, jako jsou novorozenci, senioři a lidé s oslabeným imunitním systémem
Příkladem toho, jak mohou vakcíny snížit rozdíly ve zdravotní péči, je rozšířený imunizační program (EPI), který byl zaveden v roce 1974 jako iniciativa WHO. Tato iniciativa zvýšila proočkovanost v rozvojových zemích z 5 na 80 %, čímž výrazně zlepšila životní příležitosti dětí a rovnost v oblasti zdraví.
Výsledky studie ukázaly, že očkování zachránilo od té doby nejméně 154 milionů životů. Přičemž očkování má obzvlášť velký přínos pro děti, zejména pro ty nejmladší. Díky očkování bylo zachráněno 101 milionů životů dětí mladších jednoho roku. Očkovací programy tak výrazně přispěly ke snížení kojenecké úmrtnosti, která se za posledních padesát let snížila o čtyřicet procent na celém světě. Největší vliv na šedesáti procentech všech zachráněných životů měla vakcína proti spalničkám.
Nerozhodnost ohledně očkování
Z hlediska veřejného zdraví má neochota očkovat se vliv na proočkovanost, což může přímo vést k opětovnému výskytu onemocnění, kterým lze očkováním předcházet. Tato situace představuje riziko nejen pro neočkované jedince, ale ohrožuje také kolektivní
imunitu, čímž ohrožuje celou společnost. Například v roce 2019 vedl pokles proočkovanosti vakcínou MMR, který byl přičítán neochotě k očkování, k opětovnému výskytu spalniček v řadě zemí s vysokými příjmy. Neočkované děti navíc čelí zvýšenému riziku nákazy nemocemi, kterým vakcíny mohou zabránit, a mohou se u nich vyskytnout závažné komplikace spojené s těmito nemocemi. Bylo prokázáno, že u dětí, které se opozdily s jednou nebo více dávkami vakcíny DTaP, byla 4,4krát vyšší pravděpodobnost diagnózy pertuse ve srovnání s jejich vrstevníky, kteří byli očkováni v souladu s doporučeným schématem.
V současné digitální době mají internet a sociální sítě velký vliv na to, jak lidé získávají a sdílí informace. Mohou tak snadno získat různé informace o zdraví, ale také se mohou setkat s velkým množstvím nepřesných nebo falešných informací, které se mohou rychle šířit a jsou těžko vyvratitelné. Sociální sítě často šíří dezinformace, které posilují stávající přesvědčení lidí, což vede k většímu odporu vůči očkování. Příkladem těchto problémů je pandemie covid-19. Vakcíny proti SARS-CoV-2 byly vyvíjeny, testovány a schvalovány bezprecedentním tempem, což přitahovalo zájem a pozornost. Hlavní roli v šíření přesných informací i
dezinformací hrály platformy sociálních médií, což vedlo ke zmatení a skepsi veřejnosti. Mezi převažující důvody odmítání vakcín covid-19 patřil obecný odpor k vakcínám, obavy o bezpečnost rychle vyvíjených vakcín a potenciální neznámé krátkodobé a dlouhodobé nežádoucí účinky. Tato tvrzení byla aktivně diskutována a vyvrácena klinickými a experimentálními důkazy, které zdůrazňují bezpečnost a ochrannou účinnost vakcín proti závažnému onemocnění covid-19.
Perspektivy
Od vývoje první vakcíny proti pravým neštovicím se vakcíny staly jednou z nejúčinnějších strategií prevence infekčních onemocnění a podpory veřejného zdraví na celém světě. Vývoj nesčetných vakcinačních platforem, z nichž každá má specifické výhody a omezení, nám umožnil předcházet infekcím způsobeným širokou škálou patogenů a chránit různé cílové populace. Pandemie covid-19 byla impulsem k rychlému pokroku ve vakcinologii, který vyvrcholil vývojem a schválením celé řady vakcín, včetně několika vakcín založených na nových technologiích, za méně než rok.
Ing. Jana Brabcová, Ph.D. Zdroj obrázků: Montero, David A., et al.
Two centuries of vaccination: historical and conceptual approach and future perspectives.
Front Pub Health. 2024;11:1326154.
