Karel Lewit se narodil v roce 1916 v Lublani, kde jeho otec MUDr. Egon Lewit pracoval v tamější infekční nemocnici, a od konce 1. světové války žil v Praze, kam se i s rodinou přestěhoval. Tady také Karel v roce 1934 absolvoval gymnázium a zapsal se na lékařskou fakultu. Své studium přerušil emigrací do Paříže 13. 3. 1939. Pracoval tam v nemocnici, ale už v říjnu 1939 nastoupil v Agde do 1. pěšího pluku jako zdravotník. Zúčastnil se ústupových bojů na Seině a Loiře a v červnu 1939 byl evakuován do Anglie. V Anglii působil do roku 1944 a v září 1944 byl převelen do Normandie jako příslušník Čs. obrněné brigády. Za odbojovou činnost získal prestižní vojenské vyznamenání Zlatý kříž ČSR.
Karel Lewit chtěl být neurologem a když rok po válce dostudoval medicínu, nastoupil na Hennerovu neurologickou kliniku v Kateřinské ulici a díky podpoře vedení kliniky se mohl začít zabývat i rozvojem terapeutických technik a s nimi spojených rehabilitačních procesů. Postupně tak původní chiropraktický přístup změnil přes osteopatický až po neuromuskulární techniku a techniku měkkých tkání – začal budovat nový obor lékařské vědy. Metody manipulační terapie doktor Lewit nejen praktikoval, ale i přednášel rostoucímu okruhu zájemců o nový obor na lékařských fakultách po celé Evropě, v USA a Austrálii. Už v roce 1954 Lewit založil Rehabilitační společnost, později Myoskeletální společnost. Spolu s Vladimírem Jandou, Janem Jiroutem, Františkem Vélem a Václavem Vojtou stál u zrodu takzvané Pražské školy. Spolu s nimi u nás založil moderní funkční diagnostiku a myoskeletální medicínu. Když měl na konci 60. let získat profesuru, byl mu pro jeho politické postoje a kádrový profil (nestraník, Žid, za války zdravotník v západní armádě) titul „pozdržen“, získal ho až v roce 1990. Za „normalizace“ byl navíc donucen opustit práci na pražské neurologické klinice. Uchýlil se do relativního bezpečí, které našel ve Výzkumném ústavu chorob revmatických. Do začátku 90. let pracoval také v Ústředním ústavu železničního zdravotnictví a Ústavu léčby hybných poruch v Třeboni. Na léta v ústraní si nikdy nestěžoval, říkal, že mu tam pomohli přezimovat, mohl pracovat, pomáhat, a ještě potkat spoustu zajímavých lidí, na které by na špičkových klinikách možná ani nenatrefil. Sametová revoluce ho zastihla jako sedmdesátníka plného elánu. V letech 1994 až 2002 učil manuální medicínu pregraduální studenty fyzioterapie na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, v roce 1994 se vrátil zpět na Neurologickou kliniku Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. V roce 1996 přešel na Kliniku rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze při Fakultní nemocnici Motol, kde spolupracoval s profesorem Pavlem Kolářem. Pracoval i v Centru komplexní péče v Dobřichovicích. Působil i v Rehabilitačním ústavu Malvazinky a Centru fyzioterapie s.r.o na Zličíně v Praze.
Neléčíme rentgenové snímky, léčíme pacienty
Pražská škola označuje metodiku a především přístup, kterým se už od 50. let fyzioterapie v tehdejším Československu dokázala odlišit oproti okolnímu světu v době, kdy ortopedie, neurologie a revmatologie funkční pojetí prostě nevnímala. Právě absenci funkčního myšlení Karel Lewit svým kolegům ostře vytýkal: „Když něco bolí v pohybové soustavě, hledají se většinou materiálové důvody: od výhřezu destičky po záněty, degenerativní změny… To ale neodpovídá skutečnosti a důkazem je jedna velice smutná věc. Těch devadesát procent pacientů má totiž poruchu ve funkci, nikoli v materiálu. Nejlépe se to vysvětluje na autě. Auto nejede, když se rozbila hřídel. To je materiální škoda. Ale auto vám taky nejede, když se špatně seřídí zapalování. To je porucha funkce.“ Fakticky mu tedy šlo o poruchy, které mají souvislost se špatným používáním těla. Už tehdy ale novátoři soustředění kolem Pražské školy museli překonávat značný odpor, a to nejen ze strany některých kolegů. Pro jeho vysvětlení nešel Lewit daleko: „Celý lékařský výzkum je sponzorován firmami, které prodávají léky a přístroje a nemají nejmenší zájem na tom, aby se všechno řešilo několika hmaty a aktivním cvičením pacientů. Víte, poruchy materiálu, to je jako bychom mluvili o hardwaru, zatímco funkce je software. Je to o kvalitu složitější, ale jakmile do toho skočíte, máte nesrovnatelně lepší výsledky. To není zázrak. Když za mnou někdo přijde s bolestí hlavy a já mu řeknu, cvič si chodidla, tak to nemůže pochopit. Jenomže lidské vzpřímené držení vyžaduje stabilizační soustavu a v ní hraje obrovskou roli bránice. Ta je totiž nejen hlavním dýchacím svalem, ale současně i jedním z hlavních svalů stabilizačního systému. Při její nedostatečné funkci musí spoušťové body stabilitu nahradit tím, že bolestivě omezují pohyblivost. Proto pacient cvičí nejen brániční dýchání, ale i klenbu nožní a správnou funkci lopatek a překvapeně zjišťuje, že bolesti ustupují. A říká: To je zázrak! Já tohle nemůžu vystát. Takový zázrak předpokládá důkladné vyšetření a znalost složitých souvislostí poruch funkce pohybové soustavy.“
V rozhovoru s tehdy už devadesátiletým profesorem Lewitem došlo opět i na ploténky, konkrétně na operace jejich výhřezu: „To je jedna z nejtěžších věcí. Mluvil jsem o poruše funkce a poruše materiálu. Tyto dvě poruchy jdou často ruku v ruce a já musím rozhodnout, jestli při úpravě funkce se upraví i materiál, nebo ne. Dneska se neurochirurg na pacienta pořádně nepodívá, jen na snímek, a řekne – to vám odoperuju. Já se nikdy nedívám na rentgenový nález předtím, než bych pacienta vyšetřil. To pokládám za ohavné. I já mám případy, které pošlu na operaci. Ale myslím, že by bylo nejlepší, kdyby si sám operatér operace neindikoval. Nejdřív je třeba vidět, jestli to nelze opravit přes software, než se bude sahat do hardwaru.“ Profesor Lewit proti chirurgům (respektive ortopedickým výkonům v ortopedii) nic neměl, ale pro takové zásahy byl jen v případech, kdy je měl i on sám za skutečně indikované. Pověstný je jeho výrok o tom, že chirurgům stačí vidět lézi, a už se chystají operovat: „Ukážete doktorům bolavé místo a už si brousej skalpely.“
Profesor Lewit tedy upřednostňoval především funkční klinické vyšetření pacienta a co nejdokonalejší diagnostiku. A nutné je dodat, že za nemocí pacienta viděl jeho trápení nejen fyzické, ale i psychické. Dnes se tomu říká bio-psycho-sociální přístup. On sám tento termín nepoužíval, i když ho přinejmenším z doslechu jistě znal. Ale dělal to tak.
Nejdůležitější je ukázat směr
Ať už Lewit pracoval kdekoliv, býval obklopen stážisty z řad lékařů a fyzioterapeutů, přijíždělo za ním i mnoho zahraničních studentů. I přes celosvětový věhlas a uznání neztratil svůj osobitý, ale vždy lidský přístup jak k pacientům, tak ke kolegům, kterým ochotně předával své bohaté zkušenosti. Zároveň vítal odbornou diskusi o nových terapeutických přístupech. Měl dvě mateřštiny, za jeho dětství se u nich doma mluvilo česky i německy, z jazyka do jazyka rodiče přecházeli podle situace a okolností. On sám kromě češtiny a němčiny mluvil plynně ještě anglicky a francouzsky. V jeho ordinaci se často setkávali lidé mnoha národností a profesor Lewit dokázal komunikovat se všemi současně, což mu nijak nevadilo. Byl i velmi oblíbený učitel, který své žáky vychovával, ale bez mentorování. Snažil se „jen“, aby sami dokázali hledat a nacházet správnou cestu: „Nejdůležitější je ukázat směr. Já nemám rád, když člověk žákům říká – dělejte to jako já. Většinou se autority stávají příliš zaujatými samy sebou a vytvářejí pak epigony, kteří se dál nerozvíjejí, ale perou se mezi sebou o to, kdo hájí tu správnou víru. Tím školu zabijí. Vy máte lidem zprostředkovat funkční myšlení a vyučit je řemeslu, ale pak jim dát volnost, aby si to sami utvářeli dál. Na řemeslo já jsem dokonce dost přísný. Žák musí poznat spouštěcí body, falešné dýchání, že pacient zapíná chybné svaly, nestabilizuje to a ono. Jinak zpracovává jen falešná data. Dneska na vysokých školách šprtají od genetiky po molekulární biologii, ale promluvit s pacientem a podívat se na něj neumějí.“
V rozhovorech, zejména v závěrečných letech života, často musel odpovídat na otázku, kde vůbec bere sílu ještě stále pracovat a zda má nějaké osobní krédo: „Mám, samozřejmě. To bych nemohl dělat to, co dělám. Když přicházíte s něčím novým, musíte mít jednak přesvědčení a jednak jisté morální vlastnosti, abyste si za tím přesvědčením stál. Já jsem věděl, že to, co dělám, má perspektivu. Musíte vědět, že jdete správnou cestou, a pak ji taky hájit. A snažit se pracovat v týmu. To znamená: nevytahovat se, respektovat druhé. A ohledně strachu, konkrétně strachu ze smrti? Podívejte, dogmatici myslí, že když nevěřím v Pánaboha, že v nic nevěřím. Já věřím v určité charakterové vlastnosti. V to, jestli je někdo schopen za určitou pravdou stát, nebo jestli prodá za pár drobných práci nebo kariéru. Nejdůležitější je, aby člověk žil tak, aby se za sebe nemusel stydět a něco za sebou zanechal. Musí být velice těžké odejít a říct si – já jsem si všecko zpackal. To musí být skutečně zlé.“
Profesor Lewit léčil pacienty a vedl stážisty až do svých 96 let, do června roku 2012. Ukončení své ordinace komentoval slovy: „Žil jsem v iluzi pracovní nesmrtelnosti, ale nyní jsem se rozhodl respektovat svůj věk. Prosím pacienty, aby ho respektovali také.“
Za svůj život obdržel mnoho odborných oceění a titulů, od Zlatého kříže ČSR přes čestný doktorát Lékařské fakulty v polské Lodži, čestné členství Mezinárodní federace manuální medicíny až po čestné členství Společnosti rehabilitační a fyzikální medicíny ČLS JEP. Měl z nich určitě radost a jako naprostého realistu ho nejspíš nepřekvapilo, že si na ně musel počkat až do osmdesátky a na některé z nich i déle.
Karel Lewit zemřel 2. října 2014 v klidu svého domova v Dobřichovicích ve věku 98 let.
Jana Jílková
Zdroj fotografie: Paměť národa
