Jan Janský se narodil 3. dubna 1873 na Smíchově, tehdy to ještě nebyla součást Prahy, jen její předměstí kdesi za Újezdskou branou. Janův otec měl na Smíchově obchod s mýdlem, který později rozšířil na výrobní podnik, a tak se původně chudá rodina z Podkrkonoší dopracovala i k obstojnému jmění. Po Janově maturitě na smíchovském akademickém gymnáziu si Janští mohli dovolit držet nadaného syna na náročném a dlouhém studiu medicíny, pro které se rozhodl. Medicínu studoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, promoval na ní v roce 1898. Mladý Janský původně počítal, že se stane chirurgem, ale jeho dráha se měla ubírat jinudy. Při zkoušce z psychiatrie, která probíhala přímo na psychiatrickém lůžkovém oddělení, ho zezadu napadl paranoidní pacient. Janský ho dokázal mírnými slovy a laskavým zacházením zklidnit. Zkoušejícím byl profesor Karel Kuffner (1858–1940), přednosta Zemského ústavu pro choromyslné v Praze a zakladatel české vědecké psychiatrie. Profesor Kuffner pravděpodobně i na základě této příhody Janskému nabídl práci asistenta.
Janského prvenství při objevu krevních skupin
Janský tedy zakotvil na psychiatrii, kde se kromě klinické praxe věnoval výuce a vědecké práci. Výzkumy, které na poli neuropatie provedl, mají dodnes platnost, přesto je jeho jméno spojováno především s krevními skupinami a v moderní době také s dárcovstvím krve. Středem zájmu Janského bylo prověřit, zda se psychická labilita člověka odráží ve srážlivosti krve. Hledání souvislosti si zvolil i za téma své habilitační práce. Potvrdit souvislost mezi krví a duševními nemocemi se mu nepodařilo. Zato jako první v českém prostředí využil poznatky o krevních skupinách a krevní srážlivosti. Jeho pojmenování krevních skupin, tedy 0, A, B a AB platí dodnes. Tím vším nesporně a významně přispěl k rozvoji hematologie. V roce 1907 otiskl Sborník klinický Janského ucelenou
Haematologickou studii u psychotiků. Poté téma krve opustil a zaměřil se především na výzkum mozkomíšního moku.
Podle historika medicíny doc. Mgr. Karla Černého, Ph.D., přednosty Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, Janský není prvním, kdo objevil krevní skupiny a s nimi související srážlivost krve. Tento primát patřil už v roce 1901 rakouskému lékaři a biologovi Karlu Landsteinerovi, který později za své objevy dostal Nobelovu cenu. Nezávisle na něm a ještě před Janským na toto téma publikovali Landsteinerovi studenti Alfred von Decastello a Adriano Sturli (1902), kteří objevili další skupinu, dále pak Wolfgang Weichardt (1905), a teprve v roce 1907 náš Janský. Janský navíc předchozí práce znal, protože je ve své habilitační práci Haematologické studie u psychotiků citoval v pasáži, kde hovoří o takzvané isoaglutinaci, a to včetně průlomové práce Landsteinerovy. Je možné, že předchozí interpretace vznikla tak, že Janský cituje Landsteinera v textu, ale chybí mu v seznamu literatury na závěr. Jsou tam ale Decastello a Sturli, zřejmě se jedná o přehlédnutí. Jak uvádí docent Černý, Janského prvenství při objevu krevních skupin je v návrhu klasifikace skupin označených římskými čísly I–IV podle vzájemných reakcí. Protože paralelně vytvořil velmi podobně vypadající systém také v roce 1910 americký lékař William L. Moss a oba systémy se šířily světem, mohlo jejich záměnou dojít k závažným komplikacím při podání krevní transfuze nekompatibilní s krevní skupinou pacienta.
Proto v roce 1921 vydalo několik amerických lékařských asociací doporučení, aby se nadále používal Janského systém, jenž byl vytvořen dříve. Toto doporučení však nebylo vždy respektováno.
Podle docenta Černého Jan Janský sice nebyl celosvětově první, ale byl prvním, kdo tento originální výzkum provedl v Čechách. Přehlížena by neměla být ani skutečnost, že se i ve svém oboru, tedy v psychiatrii, věnoval originálním, novým myšlenkám.
Jan Janský
Zkoumal krev duševně nemocných pacientů, ale nechal toho
V roce 1953 byl o Janském natočen životopisný film Tajemství krve, režisérem filmu byl Martin Frič. S námětem přišel Jan Werich za Vladimírem Neffem, spisovatelem a v té době i scénáristou. Werich tehdy na Barrandově vedl vynikající tvůrčí skupinu, která pak natočila spoustu velmi dobrých filmů. A právě on Neffovi vyprávěl zajímavý příběh: Z turné po USA se vrátil nějaký lékař. Při přednáškách tam narazil – kdykoliv se zmínil o tom, že krevní skupiny objevil Karl Landsteiner, který později objevil i Rh faktor a dostal Nobelovu cenu, americké auditorium se podivilo. Vždyť přece celá Amerika ví, že krevní skupiny objevil jakýsi evropský lékař jménem Dženski. Na mysli měli samozřejmě Janského. Jan Werich k příběhu podotkl, že má v sobě háček, a to ten, že Janský byl psychiatr a objevil krevní skupiny celkem náhodou, když zkoumal krev duševně nemocných pacientů, ale pak toho nechal.
S tím „háčkem“ v Janského životním příběhu měl Jan Werich pravdu. Vladimír Neff se dal do pátrání a podařilo se mu zjistit, co se asi stalo. Přišel na to, že psychiatr Janský se problematikou z oblasti hematologie zabýval jen více méně okrajově, a hlavně jen přechodně. Na jeho objevitelské prvenství by se bylo jistě zapomnělo, kdyby o krevních skupinách nenapsal do odborného tisku. Neff příslušný článek dohledal a zjistil, že článek vyšel česky, ale se souhrnem v němčině a angličtině. Zpráva o Janském a jeho objevu se tak dostala do Spojených států a odtud pak zpět k nám. Vladimír Neff se snažil přijít i na to, kdo před ním se pokoušel ztvárnit poměrně dramatickou látku, jakou objev a jeho okolnosti jistě jsou: „Ukázalo se, že už několik lidí se pokoušelo látku zpracovat. Jenže všichni se chytili zdánlivě zajímavé a dramatické okolnosti. Janský byl totiž veselý, trochu lehkomyslný člověk a měl rád všechno, co k životu patří a co se neslučuje s velebným obrazem badatele a vědce. Zcela zřetelně to byla klamná cesta, která ke skutečnému dramatu nevedla, protože Janského lehkomyslnost neměla s osudem objevu nic společného, a to, že Janský zemřel mladý, ve věku 48 let, nezavinil alkohol a veselý život, nýbrž angina pectoris, choroba v roce 1921 prakticky nevyléčitelná.“
„Poslyšte, co když… To je příliš fantastické… Co když srážlivost krve je opravdu v nějakém vztahu s duševním stavem člověka. Co když šílenství opravdu vězí, jak se říká, v krvi, v žádných fibrilách, v krvi. Budu tě hledat v krvi,“ říká ve slavném filmu herec Vladimír Ráž v roli Jana Janského. Replika vyjadřuje cíl Janského bádání, skutečně zamýšlel najít přímo v „těle“ rozdíl, proč někdo je psychotik a někdo je „normální“. Spolu s profesorem Kuffnerem byl totiž přesvědčen, že psychická onemocnění nejsou pouze duševní, ale mají původ i v organismu pacienta. On sám na konci tohoto směru bádání konstatoval, že souvislost mezi sledovanými výsledky vyšetření krve a různými typy duševních (ale v potaz vzal i například epilepsii, takže i neurologických) onemocnění nenašel.
Jana Jílková
Foto: 2× Wikipedia
