Obecně se české zdravotnictví potýká s nedostatkem personálu, jak na tom jste vy?
Co se týče personálního obsazení, jsme typickou okresní nemocnicí. To znamená, že jsme na tom poměrně slušně co do počtů středního a pomocného personálu. U lékařů rovněž, i když se situace v letošním roce změnila v návaznosti na to, jak se začalo čerpat více náhradního volna. Máme celkem 140 úvazků lékařů a potřebovali bychom tak o pět až šest úvazků více.
Přesčasové hodiny a služby lékařů jsou velkým tématem posledních měsíců, je to téma i vaší nemocnice?
Dlouhodobě a zcela vědomě porušujeme zákoník práce. Hrdě se k tomu hlásím, protože z mého pohledu jde o mnohem menší porušení právních předpisů a našich povinností, než kdybychom nezajistili péči o pacienty. Překračujeme limity přesčasové práce, a to zejména u lékařů na oddělení chirurgie, gynekologie a ARO.
Dalším tématem zdravotnictví jsou mladí lékaři a jejich zájem o práci mimo velká města. Hlásí se vám dost mladých lékařů?
Mladí lékaři se nám hlásí, ale byli bychom rádi, kdyby se jich hlásilo ještě o něco více. Například letos v létě jsme přivítali čtrnáct nových lékařů, z toho sedm absolventů. S čím máme trochu problém, je ale struktura jejich zájmu. Dříve byly přednostně vyhledávané zejména invazivní odbory, což už dnes neplatí. Důvodů je z mého pohledu několik. Prvním je feminizace zdravotnictví. Téměř tři čtvrtiny zájemců z řad absolventů lékařských fakult jsou v současnosti ženy. Důvodem, proč se mladí lékaři do invazivních oborů nehrnou, je také jejich náročnost, ať už časová, psychická, nebo fyzická. Pozorujeme, že nastupující generace má mnohem větší nároky na vyvážení pracovního a soukromého života. Naším úkolem je nabízet operační obory i absolventkám a ukázat jim, že jsou zajímavé také pro ně. Například na naší chirurgii pracuje šest lékařek.
Že by vznikaly mezigenerační rozdíly?
Rozhodně nechci říkat, že je nějaká generace lepší nebo horší. Rozdíly ale pozorujeme nejen u nás, vnímají je i kolegové z vedení jiných nemocnic. Mladší generace kladou větší důraz na vyvážení pracovního a soukromého života. Tento požadavek se dostává téměř na stejnou úroveň jako očekávané finanční ohodnocení. Peníze jsou samozřejmě stále velmi důležité, už dávno však nestačí. Mladým lékařům musíme nabídnout také prostor pro seberealizaci, příjemné pracovní prostředí, dobré interpersonální vztahy a kvalitní přípravu k atestaci v bezpečném edukačním prostředí. A došlo i ke změně preferencí v oborech, kterým se chtějí věnovat, jak jsem už zmínil.
Pojďme se vrátil k mladým lékařům a regionálním nemocnicím. Co jim jako motivaci nabízíte vy?
Kromě věcí, které jsem již zmínil, máme ještě tu výhodu, že Jablonec je krásné město s pěkným okolím a přírodou. Takže mladí lidé, kteří jsou aktivní a rádi sportují, tady najdou spoustu vyžití v létě i zimě. Je to ideální místo pro rodinný život.
Vedení regionálních nemocnic často poukazuje na to, že pro nemocnice nefakultního typu je těžší získávat mladé lékaře z důvodů nastavení systému postgraduálního vzdělávání…
Postgraduální vzdělávání probíhá i u nás v nemocnici. Máme vzdělávací akreditaci na všechny obory, které u nás fungují. Ve srovnání s nemocnicemi našeho typu mají fakultní nemocnice ale samozřejmě tu výhodu, že se studenty mohou pracovat dlouhodobě, po celý čas jejich studia. My se o totéž snažíme v rámci stáží, které u nás medici mohou absolvovat v rámci své odborné přípravy.
Musí se menší nemocnice odlišit od těch ve velkých městech, aby získala kvalitní lékaře? Například zaměřením se na konkrétní obor medicíny?
Každá nemocnice by z mého pohledu měla mít nějakou „výkladní skříň“, tedy obor nebo pracoviště, které se vyjímá spektrem poskytované péče ve srovnání s podobnými typy nemocnic. U nás v Jablonci je takovou výkladní skříní gastroenterologie, laparoskopická operativa a některé segmenty zobrazovacích metod.
Hodně se mluví o tom, že české zdravotnictví musí projít restrukturalizací, jak to vnímáte?
K restrukturalizaci sítě určitě dojde, je to jen otázkou času. Už nyní restrukturalizace určitým způsobem probíhá, ale dost živelně. Mluvím o tom, že jednotlivá oddělení v nemocnicích napříč Českem umírají na nedostatek personálu nebo nedostatek financí. Z mého pohledu by byla efektivnější jiná cesta, a to kdyby proces restrukturalizace centrálně řídily například zdravotní pojišťovny. Aktuálně se jedná o rámcových smlouvách na dalších pět let a k nějaké restrukturalizaci tam dochází, byť z toho, co vidíme a čteme v médiích, jen ve velmi malém rozsahu. Osobně bych podpořil restrukturalizaci razantnější a řízenější.
Jaká je situace u zdravotních sester, je jich dostatek, nebo na trhu práce chybí?
Historicky se generační obměna dařila relativně dobře, v posledních letech je to trochu obtížnější. Mnohem více než to, jaká situace byla nebo je, by nás ale mělo zajímat, jak to bude vypadat do budoucna. Máme spočítané, že do 15 let nám do důchodu odejde třetina středního personálu, což je samozřejmě velmi obtížná situace a budeme ji muset řešit. Z mého pohledu je velkou chybou, že se před 20 lety změnilo vzdělávání zdravotních sester. Ty, které mají „pouze“ maturitu, přestaly být plnohodnotnými sestrami, nemohou samostatně sloužit, aplikovat intravenózní léky nebo dělat samostatně převazy. To je zásadní chyba, na jejíž dopady teď musíme reagovat.
Co byste navrhoval?
Předně je potřeba navýšit kompetenci sester, řada z nich už nyní dělá výkony místo lékařů, jen k tomu nemají oficiální oprávnění. V současnosti se mluví o tom, že by lékárníci mohli aplikovat některé vakcíny. Pokud to tak bude, vůbec nechápu, proč by kvalifikované sestry nemohly místo lékaře například diagnostikovat a indikovat léčbu u banálních onemocnění.
Část problémů pak souvisí také se zmíněnou restrukturalizací. Je potřeba říct, že na počet obyvatel nemáme v Česku nedostatek středního zdravotního personálu. Počty jsou shodné se situací v západních zemích. Problém je však s jejich alokací. Když se podíváte do statistik, zjistíte, že v Praze je dvoj- až čtyřnásobek úvazků lékařských specialistů na počet obyvatel oproti zbytku republiky. A tyto úvazky na sebe samozřejmě vážou i sestry a další personál. Zmiňovaná restrukturalizace by se podle mého neměla týkat pouze běžných nemocnic, ale zasáhnout by měla i ambulantní péči. Osobně bych zrušil také minimálně jednu fakultní nemocnici v Praze. Jenom v hlavním městě máme šest těchto nemocnic, dalších šest jich je ve zbytku republiky. Srovnatelně velké Rakousko má přitom pouze tři fakultní nemocnice.
Co považujete za největší „bolest“ českého zdravotnictví?
Největší bolestí českého zdravotnictví je nedostatek zodpovědnosti u všech hlavních zúčastněných osob, ať už mluvíme o pacientech, zdravotnických zařízeních, pojišťovnách jako plátcích péče, nebo regulátorovi, což je ministerstvo zdravotnictví. Problémem je také to, že většina české veřejnosti má bohužel pocit, že zdraví rovná se zdravotnictví. To však zdaleka není pravda. Své zdraví máme každý z velké části ve vlastních rukách, ovlivnit ho můžeme tím, jak se stravujeme, jak se hýbeme či zda absolvujeme prevenci. Třetím problémem je to, že stejně jako v řadě dalších oblastí, když vidíme ve zdravotnictví nějaký problém, nesnažíme se ho věcně řešit. Pouze do něj nasypeme peníze či personální zdroje a čekáme, že to zase nějakou chvíli vydrží.
Jaké byste navrhoval řešení? Co se podle vás musí změnit, aby české zdravotnictví mělo šanci efektivně fungovat?
Aby mělo české zdravotnictví šanci efektivně fungovat, potřebovali bychom zavést prvky řízené péče. To znamená, že praktičtí lékaři by se stali takovými průvodci pacienta po zdravotním systému. Podle mého názoru by lidé neměli chodit do zdravotnictví jako ke švédskému stolu a svévolně si vybírat, kam půjdou a jaké vyšetření absolvují. Bylo by potřeba, aby je někdo systémem vedl, díky tomu bychom dosáhli větší efektivity.
Další věcí je samozřejmě chybějící digitalizace a přístup zdravotníků k jednotným zdravotnickým informacím. Jako lékař potřebuji, když ke mně přijde pacient, abych hned mohl zkontrolovat, jaká všechna vyšetření, ať už laboratorní, zobrazovací, nebo konziliární absolvoval, a to v poslední době i delším časovém úseku. Bez toho se nikam neposuneme.
Bylo by třeba přijmout ještě nějaké další kroky?
Nevyhnutelně se blíží doba, kdy se budeme muset vrátit k vyšší spoluúčasti pacientů. Vůbec nechápu, proč bychom měli ze zdravotního pojištění hradit lidem v nemocnici stravu, samozřejmě s výjimkou sociálně nejslabších pacientů. Dát sto korun za jídlo dnes není žádná závratná částka, kterou by pacienti nemohli v nemocnicích zaplatit. Další věcí je také navýšení kompetence zdravotních sester, jak jsme o ní mluvili, a rovněž i navýšení pravomocí lékařů. Aby mohli dříve samostatně sloužit s nějakým zajištěním zkušenějšího kolegy.
Poslední věcí je pak narovnání úhrad. To mám na mysli ve dvou rovinách. V té první je nezbytné, aby za stejnou péči dostávala všechna zdravotnická zařízení stejnou úhradu. Nevím, proč by za operaci žlučníku měla mít okresní nemocnice o 30–50 procent nižší úhradu než nemocnice fakultní.
A pak jsou tu od začátku 90. let velké rozdíly v platbách mezi jednotlivými obory. Existují obory ekonomicky velice lukrativní – například rentgen, laboratoř či dialýza – a potom jsou obory ztrátové, které jsou rády, že vyjdou. K těm řadíme obory základní, které fungují v nepřetržitém režimu – chirurgii, internu a další. To, jak je systém nastavený, vede mimo jiné k tomu, že některé privátní subjekty si z něj vybírají pouze ekonomicky výhodné oblasti, zatímco ty „nezajímavé“ nechávají na bedrech veřejných nemocnic.
Pojem restrukturalizace zdravotního systému podle vás tedy není jen politická fráze?
Jsem přesvědčený, že toto je potřeba brát skutečně vážně a je třeba začít zdravotní systém kultivovat, nejen do něj sypat peníze. Naše společnost má před sebou řadu dalších výzev – stárnutí populace, zvyšování nákladů na sociální zabezpečení, na důchody, na obranu, nemluvě o zelené politice – to všechno jsou velmi nákladné oblasti. Není proto možné řešit je pouze tak, že do nich bezhlavě nasypeme peníze. V tuto chvíli potřebujeme strukturální změny, které nám umožní zvýšit efektivitu všech těchto systémů.
Je podle vás efektivní motivace mladých lékařů zůstat v Česku?
Zřizovatelé nemocnic i další aktéři se dnes snaží motivovat mladé lékaře k tomu, aby pracovali v určitém místě. Já zastávám názor, že by mělo být zodpovědností každého člověka, jak se chce vzdělávat a kde chce následně pracovat. Místo posilování motivačních programů bych se proto zaměřil na kultivaci samotného zdravotnického systému. Aby byl pro absolventy zajímavějším zaměstnavatelem. Aby nemocnice měly dostatek prostředků na to mladé lidi slušně zaplatit. Abychom měli dostatek lékařů i ostatních zdravotníků, nemuseli jsme požadovat nesmyslné objemy přesčasů a mladým lidem nabídli příjemné prostředí s dobrým přístrojovým vybavením.
Jablonecká nemocnice je nedaleko hranic, přináší to nějaká specifika?
Je pravdou, že část lékařů odchází za prací zejména do Německa. Ten odliv ale v posledních letech není nijak výrazný. Podle mě je to dáno zlepšením platových podmínek u nás. Druhým důvodem ale je, že pokud nejste vyloženě expert na nějakou činnost a jdete do zahraničí jako řadový, byť zkušený, lékař, často tam dostanete práci, která není úplně zajímavá. Znám kolegy, kteří se po několika letech z Německa vrátili a pracují zase tady.
Petra Hátlová
Foto: archiv Víta Němečka
