Zatímco pevninské Dánsko je menší než Čechy, Grónsko, ostrovní součást království, má rozlohu více než dva miliony kilometrů čtverečných a je tak daleko na severozápad, že geograficky patří k Severní Americe. Název Grónsku, tedy Gronlandu, Zelené zemi, dal v 10. století vikingský mořeplavec Erik Rudý. Určitě věděl, že alespoň tráva a nízké keříky se tu vyskytují pouze na úzkém pobřežním pásu a jen o kousek dál do vnitrozemí je pouze silný mráz a věčný led, ale za tehdejšího oteplení severní polokoule se tu noví usedlíci uživili nejen lovem a rybolovem, ale i chovem dobytka. V dalších staletích tu postupně přituhovalo a žít tady už dokázali pouze původní obyvatelé – Eskymáci. Korektní název tohoto etnika je Inuité, což v jejich řeči znamená „lidé“. Až novověké odvážlivce sem z Evropy znovu přilákal obchod a rybolov. Žít v Grónsku jde pouze na pobřeží a právě tam, v obrovských vzdálenostech mezi sebou, vznikaly první trvale osídlené osady Evropanů. V 19. století se ostrov stal dánskou zámořskou kolonií. Ve větších osadách dánská vláda zřídila malé nemocnice, určené především dánským usedlíkům, kteří tu řídili obchod a zastupovali státní správu, ale také Inuitům. Stanoveny byly zdravotní obvody, rozlohou tak veliké, že cesta lékaře za pacientem trvala na saních i několik dní. Ochota naučit se řídit psí spřežení byla pro uchazeče o lékařskou praxi v Grónsku stejně samozřejmou podmínkou přijetí jako perfektní fyzická kondice a značná otužilost. Museli počítat i s tím, že se cestou za pacientem se psím povozem mohou vklínit do průrvy plné ledové vody a dostat ven sebe, psy i saně bude v ledové pustině pouze na nich samotných.
Cesta na konec světa
Dostat se do Grónska, krásné, ale mimořádně drsné země a pracovat tam, bylo snem mladého dánského lékaře Aageho Gilberga (1912–2002). Podařilo se mu to už krátce po promoci, tedy s minimální praxí, uspěl v konkurzu na místo obvodního lékaře na nejsevernějším obydleném místu na světě. Do Thule, osady vzdálené 2000 kilometrů na severozápad od místa, kam tehdy připlouvaly lodě z Evropy, se totiž zkušenějším a hlavně starším lékařům opravdu nechtělo, v jižněji položených osadách byl život přece jen civilizovanější. Romanticky založeného Gilberga naopak přitahovalo „to pravé Grónsko“, nezkažené moderním světem. Těšil se na lidi, kteří se nejlépe hodí do té drsné, ale překrásné země a byl připravený snášet tamní životní podmínky, věděl, že v zimě bude muset vyjíždět za pacienty i v minus padesáti a snášet několikaměsíční temnotu. Pracovní smlouvu dostal na rok, od léta 1938 do poloviny roku 1939. Na cestu se s ním vydala i jeho manželka Lisbet, která mu pomohla i s přípravou nezbytných ročních zásob prakticky všeho, od vybavení lékárny přes cukr, kávu, konzervy a tabák až po střelný prach, broky a nezbytnou ručnici. Manželé nesměli v žádném ohledu zůstat na krku místním Inuitům. V pokynech na cestu měli i preventivní očkování. I po letech Gilberg vzpomínal, že vakcinaci proti břišnímu tyfu on i manželka odstonali horečkou. Nutné bylo i očkování proti neštovicím, do Grónska zavlečených se šatstvem, které místní obyvatelé směňovali s holandskými velrybáři.
První zatěžkávací zkouškou byla už cesta na ostrov. Na konci 30. let 20. století představovala polární výprava i do z Evropy nejbližší grónské osady, tedy na jižní cíp země, několikatýdenní plavbu ledovým mořem. Plavit se na parníku napříč rozbouřeným oceánem znamenalo akceptovat hodně drsné a velmi primitivní podmínky na lodi. Kajuty byly těsné, mořskou nemoc měli všichni, kupodivu až na Gilberga. V boji s mořskou nemocí aplikoval metodu, podle které je při nevolnosti nejlepší vyjít na palubu, na čerstvý vzduch, i když to všude kolem vesele stříká, a co nejvíc se najíst. Podle jeho zkušenosti „nevadí, že to člověk hned zase vyndá, jen když je co vyndávat“.
V zamrzlé nemocnici pro panenky
Když Gilbergovi konečně dorazili do Thule, čekala je tam nemocnička „malá jako pro panenky“. Celá dřevěná budova měla jen přízemí a podkroví. Kuchyně sloužila nejen pro přípravu jídla pro až dvanáct hospitalizovaných nemocných a personál nemocnice, ale i jako operační sál. Do maličké budovy se vešla i lékárna, podle Gilberga „velmi dobře vypravená“, poměrně moderně vybavená laboratoř a miniaturní byty pro personál, což kromě lékaře byla zdravotní sestra a dva až tři lidé jako pomocníci. Vtěsnala se i prádelna a žehlírna. Zřejmě nejvíc prostoru bylo na půdě, tam také byly uloženy zásoby potravin. Zkažení jim nehrozilo, po většinu roku tam byla teplota pod nulou, v zimě se držela v průměru kolem minus třiceti. Ve světnici bývalo u podlahy – 4 °C, ale při vichřici se ani u rozpálených kamen teplota nedostala nad – 10 °C. Lékař i sestra ošetřovali pacienty v oblečení podšitém kožešinou. Voda pro nemocnici byla z ledovce ze zmrzlé pitné vody, odseklo se několik kousků a ty se rozpouštěly v nádobě na kamnech, jen uprostřed léta se chodilo pro vodu do říčky poblíž nemocnice. První operaci nový lékař neprovedl na „operačním sále“ (tedy v kuchyni), ale venku, na úvazišti psů. Vedoucí pes jednoho spřežení tam vstrčil nohu do železné svorky oprati a nedařilo se mu ji vyprostit. Strašně ho to bolelo, a tak vyváděl jako zběsilý. Gilbergovi se podařilo psa omámit a pomocí nože ho vysvobodil. Zásah to byl perfektní a lékaři okamžitě získal respekt a úctu místních lidí.
V thulské nemocnici neexistovaly žádné izolované prostory, což lékaře oprávněně děsilo. Převládající nemocí jeho inuitských pacientů totiž byla tuberkulóza, nákazou stále ohrožovali ostatní nemocné i personál. Gilberg si z vlastního zájmu udělal statistiku úmrtí ve svém obvodu za posledních deset let, tedy mezi rokem 1929–1939. Vyšlo mu, že 25, 2 procenta tamějších domorodců zemřelo právě na TBC, z toho 56 procent na plicní tuberkulózu, 30 procent na tuberkulózní zánět mozkových blan a zbytek většinou na tuberkulózu kostí. Velmi častou příčinou úmrtí Inuitů byly nehody – 13,8 procenta zemřelých přišlo o život při neštěstí, většinou se utopili, což se stávalo při plavbě kajakem, ale i zřícením do puklin v ledovci. O život přicházeli často i nešťastnou náhodou při lovu, špatně mířenu ranou z pušky. Jak k tomu Gilberg v zápiscích poznamenává, tyto údaje jsou svědectvím, jak nebezpečný je tamější život a jak těžký je tu boj o přežití.
Jeho „polární Eskymáci“ měli velmi často i jiné plicní choroby než TBC, zejména bronchitidu. Víc než 15 procent jich umíralo na zánět plic. K tomuto údaji Gilberg poznamenal, že stejně jako všechny akutní infekce přepadá i zánět plic tyto lidí s velkou prudkostí. Podle tehdy obecného mínění by měli mít také nedostatek vitaminu C, ale nebylo to tak. Scorbut v těchto končinách Inuité (na rozdíl od Evropanů, pokud neužívali vitaminové preparáty) neměli. Problém Gilberga velmi zaujal a napsal si k němu: „Vyšetřil jsem velmi zevrubně každičkého jednotlivého člověka ve svém obvodě ohledně nedostatku vitaminu C. A našel jsem pouze dva s jeho symptomy – státního správce monopolního obchodu a jeho ženu. Domorodci oproti tomu vykazovali v tomto směru tu nejlepší rovnováhu, lepší než Dánové u nás doma. Podle některých odborných názorů získávají Inuité vitamin C požíváním mořských chaluh, ty ale ve skutečnosti vůbec nejedí, stačí jim jejich masitá jídla.“ To si lékař ověřil ve své nemocniční minilaboratoři analýzami masa, hodně „céčka“ našel především ve vnitřnostech a zejména těch, které byly z velkých mořských zvířat: „Provedl jsem spoustu analýz a našel jsem zvláště bohatá ložiska vitaminu C v kůži narvalů a v játrech a ledvinách mrožů a tuleňů. A právě tyto věci pokládají domorodci za nejlepší pochoutku a jedí je syrové. Má žena i já jsme si je zprvu hnusili, ale brzy jsme jim přišli na chuť. Zejména za dlouhé zimní noci jsme o ně velmi stáli a jedli jsme je se stejnou chutí a přirozeností, jako doma v Dánsku jíme syrová rajčata. Správcovi ale nechtěli propadnout takovým barbarským způsobům,“ napsal Gilberg ve své autobiografii. Jeho vzpomínky vyšly v roce 1947 i u nás, v českém vydání má knížka název „Nejsevernější lékař“.
Tuberkulózou onemocněly častěji ženy
Lékař oceňoval také působení vitaminu D a A z tuku v mase mořských zvířat. V Evropě běžně podávaný rybí tuk podával jen hospitalizovaným pacientům, neměl pro ně totiž takové množství masa jako v domácnostech místních lovců. Překvapilo ho, že se celé své působení v Thule nesetkal s jediným případem rakoviny, kdežto v Dánsku byla příčinou každého devátého úmrtí. Přemýšlel nad spojitostí karcinomu a výživou a dospěl k názoru, že nějaká určitě existuje. Všiml si totiž, že na jihu Grónska, kde se místní obyvatelstvo už značně promísilo s Evropany a kde se lidé živí převážně „ubohou krámskou stravou“, se už rakovina vyskytuje, i když mnohem méně než v Dánsku. Vlastní teorii měl i na místní obrovskou incidenci tuberkulózy. Přičítal ji čtyřměsíčnímu naprostému nedostatku světla. Ve své nemocnici viděl, jak se jeho pacienti s TBC na podzim velmi zhoršili, litoval, že nemá lampu na ozařování. Vysvětlením obrovského množství případů tuberkulózy byly i stísněné prostory inuitských domácností, pro tuto příčinu svědčilo i to, že TBC postihovala častěji ženy. Ty jsou v zimě mnohem víc uzavřeny doma než muži vycházející ven za lovem.
Minimální nebo dokonce žádnou pomoc chtěly Inuitky při porodech. Tradičně u nich bývala jen některá ze starších žen, ani ta ale do porodu příliš nezasahovala, působila jen jako psychická podpora. Inuitky rodily nejčastěji v dřepu nebo kleku na polštáři z jelení kůže, polohu na zádech považovaly za velmi nepřirozenou. Do role porodníka evropského lékaře nepouštěly. Neměly z něj strach a nestyděly se před ním, jen k tomu neviděly důvod. Aane Gilberg jim své názory nevnucoval, neměl nad Inuity a jejich postoji pocit nadřazenosti svým vzděláním nebo rasou. Léčil je, pokud se u něj léčit chtěli. Oboustranná tolerance se projevovala i při zábavách a oslavách, které Gilberg pořádal pro své četné místní přátele a známé, což byli v naprosté většině Inuité. Během „společenských večírků“ je hostil kávou, dánskými sušenkami a cigaretami (škodlivost kouření ještě dávno nebyla tématem) a dánsko-inuitskou konverzaci doplňoval brilantní hrou na pilu. Největší úspěch v provedení na pilu mívaly černošské spirituály, Inuitům se moc líbily a s nadšením si na ně i zatancovali.
V létě 1939 Gilbergova roční lékařská mise v Thule skončila. Nepožádal o její prodloužení, protože jeho žena chtěla domů, čekali své první dítě a Lisbet chtěla rodit v Dánsku. Odjížděli neradi, v odlehlém koutě Grónska byli šťastní a doufali, že se sem brzy vrátí. To už se ale nikdy nestalo. Za měsíc po návratu Gilbergových do Dánska vypukla druhá světová válka. Po ní pak bylo i v Thule všechno jinak, osada byla vyklizena a na jejím místě vznikla americká vojenská základna. Inuity i na vzdáleném severu země čekalo setkání s moderní civilizací a jejími převážně negativními důsledky, včetně těch zdravotních. Původní životní styl Inuitů vymizel už v 60. letech. Začali být zcela závislí na západních komoditách, přišli o soběstačnost a zdraví jim začal podlamovat alkohol a obezita. Ne všichni přijali novou éru snadno, právě mezi Inuity je v současnosti překvapivě vysoká míra sebevražednosti. Doktor Gilberg by z toho jistě byl upřímně nešťastný.
Jana Jílková
Foto: archiv autorky
