Eduard Bloch se narodil v roce 1872 v Hluboké nad Vltavou, byl tedy náš krajan. Panství Hluboká náleželo krumlovské linií Schwarzenbergů, rodu tradičně vlídně nakloněného Židům. Za věrné služby Schwarzenbergům od nich Blochovi obdrželi některá z privilegií, která centrální vídeňská vláda Židům přiznala až mnohem později, například složit maturitu a studovat na univerzitě. Eduardův otec díky tomu absolvoval pražskou filozofickou fakultu. Jeho syn Eduard Bloch měl po celý život silný sentimentální vztah k jižním Čechám a ještě jako starý muž hrdě a láskyplně napsal: „Zámek Hluboká, zbudovaný kolosálním nákladem ve stylu zámku ve Windsoru, je po Versailles považován za nejnádhernější evropský zámek. V jeho nitru se ukrývají nejvybranější umělecké poklady nezměrných hodnot.“ Poklady materiálními ale rozhodně neoplývali Blochovi, nevlastnili víc než malý domek na cizím pozemku, v němž žila celá velká rodina.
Národnostně komplikované dějiny střední Evropy Eduarda Blocha dostihly až v Praze, kam z jižních Čech roku 1891 přišel za univerzitním studiem. Pražská univerzita už byla rozdělena na českou a německou větev a Bloch se rozhodl pro medicínu na německé lékařské fakultě. Devadesátá léta v Praze byla bouřlivá národnostními boji, především mezi německými buršáky a mladočeskými studenty. Záměrně vyvolávané „kravály“, surové potyčky, se odehrávaly na ulicích, s oblibou na známém korzu Na Příkopě, případně v hospodách. Češi chtěli „českou Prahu“, Němci se nechtěli bez boje vzdát svých po staletí silných pozic, a navíc slovanský živel tradičně považovali za méněcenný. Koncem roku 1899 Bloch absolvoval poslední rigorosum z chirurgie, porodnictví, očního lékařství a soudní medicíny a obdržel doktorský diplom, s hodnocením „summa cum laude“, tedy s nejvyšším vyznamenáním. Na místo v Praze přesto neměl vyhlídky a na Prahu nevzpomínal v nejlepším.
Po studiu byl mladý lékař povolán na vojnu, což pro něj znamenalo pracovat šest měsíců ve vojenské nemocnici. Byl přidělen k posádkové nemocnici v Linci, služba tam nebyla těžká, představení byli vlídní a poměry v tehdy provinčním městě byly ve srovnání s bouřlivou Prahou všeobecně idylické. Záhy dostal na starost vedení celého interního oddělení nemocnice a během krátké doby si jako lékař získal dobrou pověst. Vytvořil si prosperující privátní praxi pro rodiny důstojníků i pro civilní osoby.
Po vojenské službě se rozhodl zůstat v Linci a vykonávat povolání praktického lékaře. Pacientů mu utěšeně přibývalo a během několika málo let se stal nejzaměstnanějším lékařem ve městě. Jeho ordinace byla kdykoli otevřena každému, kdo ho potřeboval, a kdo za ním nemohl, k tomu dojel jednospřežkou, kterou si sám kočíroval. O desítky let později psal ve svých pamětech: „Nikdy jsem nečinil sebemenšího rozdílu mezi chudým a bohatým. Vyhověl jsem každému volání nemocného o pomoc, i za nejchladnějších zimních nocí, takže moje stálá ochota pomoci se stala téměř příslovečnou.“ Sebehodnocení nebylo nadsazené a o „doktoru chudých“ kolovalo i mnoho vlídných historek. Podle jedné z nich měl ve zvyku každou pacientku, ať chudou, či bohatou, oslovovat „milostivá paní“, a pokud se některá „matička“ takovému oslovování bránila, dostalo se jí poučení: „Milostivou paní se stáváte tím, že přijdete ke mně, že jste mojí pacientkou.“
Nepříznivá diagnóza paní Hitlerové
14. ledna 1907 se do Blochovy ordinace dostavila nová pacientka a požádala ho o důkladné vyšetření. Stěžovala si na bolesti na hrudi, někdy tak silné, že pro ně nemůže v noci spát. Doktor Bloch ji zevrubně vyšetřil a jeho diagnostický závěr byl jednoznačný – šlo o zhoubný novotvar. „Jestliže i dnes,“ napsal Bloch v roce 1941, „v době, kdy technika operací a ozařování dospěly značné dokonalosti, znamená takováto diagnóza vysoký stupeň ohrožení života, pak tehdy byla rovna rozsudku smrti. Touto bledou, pomoc hledající ženou byla Klara Hitlerová, matka Adolfa Hitlera. Pacientce jsem o svém smutném nálezu samozřejmě nic neřekl, jak je to v takovém případě jen možné, naznačil jsem však nutnost operace. Zatím jsem jí předepsal prostředek na tišení bolesti, který jí měl alespoň v noci ulevit. Pozval jsem si k sobě děti paní Hitlerové a nález jsem jim sdělil: „Jediná možnost, jak prodloužit život vaší matce, je radikální operace.“ Na zlou diagnózu reagoval mladý Adolf Hitler zděšeně, a tak se mu lékař snažil dát alespoň jiskřičku naděje, že by matka mohla přežít. Šanci předvídat, co se jednou stane z tohoto milujícího syna, laskavý židovský lékař neměl. Klara Hitlerová přijala diagnózu statečně a souhlasila s operací. Bloch pak požádal svého přítele dr. Karla Urbana, primáře chirurgie v linecké Nemocnici milosrdných sester, aby se riskantní operace ujal. Starostlivý syn trval na tom, aby matka nebyla umístěna ve velkém a přeplněném nemocničním pokoji, ale v pokoji zvláštní třídy. Pobyt v něm stál pět místo dvou korun denně (25 namísto 10 eur). Zdravotní pojištění neexistovalo a jen celkově dvacetidenní pobyt v nemocnici stál přesně tolik, kolik činila měsíční vdovská renta Klary Hitlerové. 18. ledna 1907 byla Klara Hitlerová operována. Na její prosbu byl na sále přítomen i doktor Bloch. Výkon se podařil. Jak starostlivě Bloch přistupoval ke svým pacientům a jejich rodinám dokresluje skutečnost, že už dvě hodiny po operaci navštívil děti vdovy Hitlerové, které doma čekaly na jeho zprávu o výsledku operace. Bloch na sebe vzal úkol nemocnou doléčovat a stal se domácím lékařem celé rodiny, včetně tehdy sedmnáctiletého Adolfa.
Už jen morfin a jodoformové obvazy
Stav Klary Hitlerové se od podzimu rychle zhoršoval, protože se vytvořily metastázy. Od konce října byla ležícím pacientem a Bloch za ní denně dojížděl do bytu. A protože byl zvyklý se také denně v synagoze modlit za každého svého aktuálního pacienta, jistě tak činil i za Klaru Hitlerovou. Klařiny bolesti už byly nesnesitelné a Bloch sáhl po nejsilnějším prostředku, který měl k dispozici, totiž k jodoformu. Každodenně jím napustil gázu, přiložil ji na otevřenou hnisající ránu a ovázal. Nešlo o léčení, to v tomto stadiu už ani nebylo možné, ale o mírnění nesnesitelných bolestí a ošetření otevřené rány. Úlevu od bolestí jí nadlouho nepřinášely už ani injekce s morfiem. Bloch s ní hluboce soucítil, ještě v newyorském exilu v roce 1941 vyprávěl: „Na Klaru Hitlerovou těch dní nikdy nezapomenu. Bylo jí tou dobou 47 let, byla vysoká, štíhlá a docela hezká, i když poznamenaná nemocí. Mluvila jemným hlasem, byla trpělivá a starala se víc o to, co bude s její rodinou, než o svou blízkou smrt. ‚Adolf je ještě tak mladý,‘ opakovala neustále.“ Předvídavost matky ale možná zahrnovala i temnější obavy, než zachytil Bloch. Jak napsal Hitlerův přítel z té doby, August Kubizek: „Adolf mířil do naprostého neznáma. Ta myšlenka matku trápila bez ustání.“
Kdo by mohl tušit, co z něj bude
Paní Hitlerová zemřela v noci na 21. prosince, tedy zhruba rok od stanovení diagnózy. Ráno přijel dr. Bloch do domu zemřelé vystavit úmrtní list a našel Adolfa sedět vedle mrtvé matky. Lékař po letech vzpomínal, jak tehdy ještě zůstal chvíli s rodinou a pokoušel se mírnit zármutek. „Objasnil jsem jim, že smrt je v tomto případě vykoupením – a oni to chápali.“ Dodal, a tady je třeba zdůraznit, že takto hovořil na jaře 1941 v rozhovoru pro americký časopis Collier’s: „Ve své profesionální praxi jsem zažil hodně scén při úmrtí v rodině, ale žádná na mě neudělala tak hluboký dojem. Za svou kariéru jsem neviděl nikoho, kdo by byl tak zdrcen smutkem jako Adolf Hitler.“ Nad takovým sdělením museli američtí čtenáři upřímně žasnout, protože Hitler byl pro ně už tehdy ztělesněním zla. I Bloch ve svých pozdních vzpomínkách na syna Klary Hitlerové přiznal bezradně: „Jediný člověk na světě by tehdy ani v nejmenším nebyl tušil, že jednou bude ztělesněním vší špatnosti.“
Několik let po matčině smrti se mladý Hitler ve Vídni podivoval tomu „množství Židů v dlouhých kaftanech s černými loknami“ a v Mein Kampf o dalších několik let později psal: „Je tohle také Žid? To byla moje první myšlenka. V Linci takhle nevypadali.“
Na ja, on je výjimka
Zatímco Hitler odešel do Vídně, do Mnichova a ještě později ovládl Berlín i celé Německo a chystal se na zábor Rakouska, v němž se v průběhu 30. let se sílícím antisemitismem zhoršovaly podmínky i židovským lékařům, doktor Bloch zůstal v Linci. Při jedné návštěvě Obersalzbergu, kam se dalo z Lince snadno dojet, si Hitler na Blocha vzpomněl a nechal se před svými oblíbenci slyšet: „Jakpak se asi má můj starý domácí lékař Bloch? Stále ještě ordinuje? Na ja, on je výjimka, to je takový ušlechtilý Žid. Kdyby všichni Židé byli takoví, nebylo by ani židovské otázky.“ Alespoň v jednom z příslušníků „méněcenné rasy“ tedy byl Hitler schopen vidět něco dobrého a poskytovat mu proti svému vlastnímu režimu částečnou ochranu. Ale i „ušlechtilý Žid“ byl bezbranný vůči tlaku, který nacisté na Židy vyvíjeli. Už v roce 1937 zela Blochova ordinace po většinu dne prázdnotou, protože mnoho pacientů ztratilo odvahu objevit se u židovského lékaře. Linecké gestapo sice dostalo příkaz poskytovat Blochovi jisté úlevy, nicméně velmi rozhořčeně odmítl „velkorysou“ nabídku na jmenování „čestným árijcem“. Od roku 1938 už směl ošetřovat pouze židovské pacienty, i těch však ubývalo emigracemi.
Ke svému velkému štěstí už Bloch nespatřil, jak do koncentračních táborů odjíždějí transporty s jeho pacienty i velkou částí jeho vlastní rodiny, kterou už nikdy nespatřil.
Na konci listopadu 1940 dostal Bloch od Hitlera zvláštní povolení, díky kterému s manželkou mohl legálně emigrovat do USA. Ze svého majetku a našetřených peněz si směl vzít s sebou pouze zahraniční platidla v hodnotě 16 říšských marek, ale v kontextu doby působilo jako zázrak, že vůbec směl odjet. Během plavby z Lisabonu do New Yorku Blocha přepadly prudké bolesti břicha a s hrůzou si diagnostikoval zánět slepého střeva: „Přece mi tedy není souzeno, abych dosáhl svého cíle, ač jsem mu nablízko, musím zahynout. Kdykoli jsem totiž spatřil ruce našeho lodního lékaře, pomyslel jsem na slova žalmistova: ‚Nechť prosím upadnu v ruce Hospodinovy, jedině v ruce lidské ať neupadám.‘ Naštěstí jsem se mýlil. Většina diagnóz, které stanovíme my lékaři sami sobě, naštěstí není správná.“ Bylo to natržení břišního svalu, zahojilo se a doktor Bloch přistál v New Yorku v celkem dobré kondici. K jeho velkému zármutku se mu v USA nepodařilo získat povolení k vykonávání lékařské praxe, protože překročil předepsaný věk, a nesehnal už nikdy ani žádnou odpovídající práci.
Dr. Eduard Bloch zemřel 1. června 1945 v Bronxu.
Jana Jílková
Zdroj: Wikimedia, Carlangelo Carrese
