Život českého spisovatele, intelektuála, novináře, dramatika, překladatele a amatérského fotografa Karla Čapka ohraničilo necelých padesát let, která uplynula mezi 9. lednem 1890, kdy se narodil v podkrkonošských Malých Svatoňovicích, a 25. prosincem 1938, kdy zemřel ve své polovině dvojdomku na pražských Vinohradech. Dvojdomek, tehdy téměř na konci Prahy a dnes v širším centru nedaleko od stanice metra Želivského, vlastnil spolu se svým starším bratrem, malířem a spisovatelem Josefem Čapkem (1887–1945).
V malém podkrkonošském městečku přišel Karel na svět jako nejmladší dítě MUDr. Antonína Čapka, v širokém okolí velmi oblíbeného venkovského lékaře, a jeho ženy Boženy.
Zvědavý klouček rád chodil popovídat si s lidmi čekajícími na „pana dochtora“, do čekárny tatínkovy ordinace, někdy se dokázal přimotat až dovnitř. To vše k nelibosti své maminky Boženy, která odmalička Karlíčka, podle jejího mínění křehčího a vůbec slabšího než dva starší sourozenci „valibuci“, opečovávala a všemožně chránila před veškerými nástrahami světa, těmi zdraví ohrožujícími pak zejména.
O svého benjamínka se „paní doktorová“ Čapková po celý život bála až úzkostlivě. Musela proto asi těžce prožívat první příznaky Karlovy vážné nemoci, ankylozující spondylitidy. Příznaky nemoci se, alespoň podle prvních zmínek v korespondenci, objevily v Karlových jednadvaceti letech. Její plné propuknutí bývá někdy dáváno do souvislosti s těžce probíhající spálou, kterou Čapek v dětství prodělal.
Karel onemocněl na začátku druhého decennia svého života. To je pro ankylozující spondylitidu typický začátek. Obvykle totiž začíná v pozdní adolescenci a časné dospělosti, častěji u mladých mužů než u mladých žen.
Příčina vzniku onemocnění ani dosud není přesně známa, předpokládá se interakce mezi genetickou predispozicí, bakteriálním agens a faktory zevního prostředí. Drobnými odchylkami a změnami imunitní reakce může dojít i ke vzniku autoimunitního onemocnění, kdy buňky imunitního systému napadají buňky vlastního těla. V případě právě Bechtěrevovy nemoci (což je dodnes často používané označení ankylozující spondylitidy) jde o vazy a klouby páteře i další klouby. K bolesti se přidává ztuhlost páteře a omezení hybnosti, které jsou způsobeny aktivním zánětem a často nasedajícími strukturálními změnami. Největší obtíže přicházejí v noci a nad ránem, respektive v klidu.
Ankylozující spondylitida byla a dosud je velmi závažné onemocnění. Ještě ve velmi nedávné historii znamenala diagnóza „bechtěreva“ téměř jisté vyhlídky na brzký invalidní důchod, ve kterém pacienta čekalo značné utrpení.
V první polovině 20. století byly šance na převedení této velmi obtížné choroby do remise nebo alespoň do nízké aktivity velmi malé. Věděli to lékaři, kteří Čapka ošetřovali, včetně Karlova otce, věděla to celá rodina – a značného, pravděpodobně celoživotního handicapu si byl od určité doby zcela vědom i sám pacient.
Alespoň jednu výhodu mladíkovi, který upřímně nenáviděl válku a ani jako dítě neměl rád ani hru na vojáky, nemoc přece jen dala: Karel Čapek nebyl odveden na vojnu. Důvodem byl podle vyjádření lékařů z odvodní komise revmatismus obratlových kloubů a bolestná dna skoro všech obratlových kloubů v páteři. V zákopech, ba ani v zázemí by rakouskou orlici moc nepodržel.
Bechtěrevova nemoc znatelně ovlivnila nejen život, ale i celé dílo Karla Čapka. Od prvních projevů onemocnění až po svou smrt se nezbavil všudypřítomné bolesti. S obrovskou pokorou se s bolestí naučil žít, nějak fungovat
a nestěžovat si. V tom všem a mnohém dalším mu nepochybně pomáhala „zoufalá potřeba harmonie“, někdy o ní i psával. Měl věčný, někdy možná až naivní optimismus a lásku k životu v širokém, všeobjímajícím smyslu, u jiných tak často nadnášeného slovního spojení.
Už v době, kdy byl u Čapka „bechtěrev“, respektive jeho příznaky zjištěny, mu lékaři předepsali nezbytné speciální cvičení, rehabilitaci a klid. Od roku 1916 až do roku své smrti proto Karel Čapek pobýval každoročně v lázních, zejména v Karlových Varech.
Shodou okolností se právě koncem „velké války“ Čapkovy obtíže na čas zmírnily. Pomalu ustupovaly bolesti i deprese, které ho sužovaly víc než samotná fyzická bolest, a on se mohl věnovat své práci i cestování.
Roku 1921 se Karel chystal uzavřít sňatek s herečkou Olgou Scheinpflugovou. Zasáhl Čapek starší, v dobré víře a ze své pozice zkušeného lékaře oběma snoubencům svatbu rozmlouval s tím, že Karlův stav v žádném případě není vhodný pro manželství. Mezi lékaři měl Čapek přátel víc a jejich názor na tuto záležitost byl tenkrát obdobný jeho tatínka.
Nakonec ke sňatku s Olgou přece jen došlo, ale až v roce 1935, kdy lékaři konstatovali zastavení postupu Čapkova onemocnění.
Ke svatbě v roce 1935 obdrželi novomanželé Karel Čapek a Olga Scheinpflugová doživotní právo užívat velký dům nad rybníkem Strž u Staré Huti nedaleko Dobříše. K domu patřila i velká, zdivočelá zahrada, kterou Čapek miloval a snažil se ji kultivovat. Místo bylo odlehlé a tiché, panoval tu naprostý klid. Romantický duch místa násobil i do té doby neregulovaný potok, který kousek od domu protékal zahradou.
Právě na Strži Čapek ve svých posledních třech letech života trávil hodně času, cítil se tu lépe než v Praze. Atmosféra s několika málo lety zbývajícími do konce demokratické Československé republiky houstla a spolu s ní i útoky na oba bratry Čapky, na známějšího Karla zejména. Tomu obzvlášť v tomto směru přitížily jeho kontakty s TGM. První československý prezident zemřel v roce 1937, a od té doby se pro Karla Čapka všechno ještě zhoršilo.
Koncem srpna 1938 zasáhla dům a zahradu ve Staré Huti povodeň. Čapek se spolu s přáteli a Olgou ihned pustili do náročných oprav. V prosinci 1938 dostal lehkou chřipku. Zdálo se, že se jeho stav zlepšuje, ale brzy musel znovu ulehnout. K viróze se přidal zánět ledvin a plic. Podle lidí, kteří i v jeho nemoci byli s ním a u něj, ho více než bacily a viry udolal pocit těžké beznaděje ze všeho současného dění v zemi, kterou tolik miloval.
Karel Čapek zemřel na Boží hod vánoční jen několik dní před koncem roku 1938. Bezprostřední příčinou smrti byl plicní edém.
Okupace Čech a Moravy nacistickým Německem přišla 15. března 1939. Jméno Karla Čapka mělo Gestapo na seznamu Čechů určených k okamžitému zatčení na jednom z čelných míst. Pořádkumilovní němečtí úředníci se kupodivu neobtěžovali ověřit si, zda je dlouho předem připravený seznam dosud platný ve všech položkách. Karla Čapka tak přišli do vinohradské vily zatknout několik měsíců po jeho smrti. Doma už zastihli jen hluboce zarmoucenou, ale nezlomenou Olgu.
V malých a ustrašených poměrech Prahy konce roku 1938 nebylo nijak snadné velkému českému vlastenci a zároveň jedné z nejznámějších osobností uspořádat alespoň trochu náležitý pohřeb, ale nakonec se to rodině a přátelům přece jen povedlo. Karla Čapka pohřbili na Vyšehradském hřbitově v Praze. Nad Čapkovým otevřeným hrobem promluvil básník Josef Hora, básník a kritik Miroslav Rutte, spisovatel Eduard Bass a za osobní přátele Ferdinand Peroutka. Mezi účastníky pohřbu byl i předseda sněmovny Jan Malypetr, předseda senátu František Soukup, generál Alois Eliáš (ministr dopravy, kterého za činnost v odboji později popravili nacisté), pražský primátor Petr Zenkl a další odvážní lidé, kteří překonali obavy z následků své účasti.
Nebo možná někteří nepřestali doufat, že to demokratický svět přece jen ještě někudy vybere.
Jana Jílková
Foto: Wikipedia, Jana Jílková a anonymní (FSV UK Praha, Pestrý týden, 7. 1. 1939, s. 2)
