Jaká vyšetření mají podstupovat sportovci v rámci preventivních prohlídek, které jim umožní účastnit se závodů?
Sportovce vyšetřuje tělovýchovný lékař, praktický lékař nebo praktický lékař pro děti a dorost a řídí se vyhláškou, která definuje rozsah prohlídky. Když to zjednoduším, jedná se o odebrání anamnézy, fyzikální vyšetření, změření základních antropometrických parametrů, a protože sportovní prohlídky jsou mimo jiné prevencí rizika náhlé smrti, provede lékař i EKG. Součástí vyšetření je také orientační vyšetření moči, kontrola zraku a sluchu. Vyhláška definuje konkrétní sporty, u kterých je třeba k těmto vyšetřením doplnit ještě zátěžový test. Většinou jde o sporty, které kvůli svojí intenzitě či povaze představují pro sportovce vyšší riziko. Například triatlon, plavání, potápění nebo bojové sporty. Zátěžový test vyžadují také některé sportovní svazy i přesto, že vyhláška je pro daný sport nenařizuje. Musí jej proto podstupovat také hokejisté nebo veslaři.
Na základě všech těchto vyšetření lékař vydá posudek, zda je, či není dotyčný člověk zdravotně způsobilý ke sportu, případně jestli je způsobilý s nějakou podmínkou.
Od jakého věku či od jaké úrovně sportovních aktivit se provádějí tyto prohlídky?
Konkrétní věkovou hranici ani sportovní úroveň pro prohlídky vyhláška nedefinuje. Pokud bychom vycházeli z obecných definic, tak celosvětová odborná literatura považuje za rekreačního sportovce každého, jehož trénink zabere v součtu alespoň čtyři hodiny za týden. Výkonnostní sportovec je podle ní člověk trénující šest hodin týdně a za elitního vrcholového sportovce považuje každého, kdo trénuje více než šest hodin týdně.
Podle aktuální vyhlášky se pravidelné lékařské prohlídky týkají lidí věnujících se výkonnostnímu sportu, vrcholovému sportu nebo sportu a tělesné výchově ve sportovních školách. Je velmi obtížné stanovit konkrétní věkovou hranici, kdy s prohlídkami začít, protože i dítě v osmi letech může mít trénink, který svojí intenzitou odpovídá vrcholovému sportu. Vždy bychom tedy měli přihlížet především k tomu, o jaký sport se jedná a s jakou intenzitou se provádí. Ideální by bylo, kdyby děti začínaly sportem, který je rozvíjí všeobecně, a teprve pak se začaly věnovat jednomu konkrétnímu sportu. To je dnes bohužel téměř nemožné.
Které sporty jsou nejpřísnější, například v tom, že vyžadují více testů?
Obecně se mezi zdravotně náročné sportovní disciplíny řadí ty, kde je vysoké riziko poškození zdraví úrazem, sem patří například ragby, box, kickbox, zápas, judo, karate a další bojové sporty. Řadíme sem také sporty s vysokým rizikem selhání základních životních funkcí v důsledku přetížení pohybového, termoregulačního, metabolického, oběhového, dechového, endokrinního, nervového nebo jiného systému organismu, jako jsou vytrvalostní výkony trvající déle než dvě hodiny. Jde o disciplíny, jako jsou běžecké, lyžařské nebo cyklistické maratony a ultramaratony, dálkové plavání nebo triatlony. Za zdravotně náročné považujeme i sporty se ztíženou dostupností pomoci – například potápění, paragliding nebo horolezecké expedice pohybující se ve výšce nad 4 000 m n. m.
Smyslem prohlídek je včas odhalit nějaký zdravotní problém, uměla byste říci, jaké potíže se odhalí nejčastěji?
Nejčastěji na prohlídkách odhalíme poruchy skeletomuskulárního aparátu. Děti často nemají příliš hezké držení těla. Řekla bych, že skoro polovina sportovců, se kterými se při prohlídkách setkáváme, má vadné držení těla. Často při prohlídkách narazíme i na plochonoží, ortopedické vady nebo zkrácené svaly.
Zmínila jste, kdo všechno může prohlídky provádět, ale praktický lékař asi prohlídky všech sportovců neprovádí…
Vyšetření může provádět praktický lékař, praktický lékař pro děti a dorost nebo tělovýchovný lékař. Podle vyhlášky je pak dál rozděleno, které sportovce vyšetřují praktičtí lékaři a které lékaři s tělovýchovnou atestací. Sportovci by tato vyšetření měli absolvovat každý rok. Případně se může stát, že v odůvodněných případech navrhne lékař příští prohlídku dříve.
Říká se sportem ku zdraví a mnohdy se k tomu ironicky dodává, a k trvalé invaliditě, čímž je poukazováno na fakt, že sport může mít i opačný, než je jen prospěšný efekt. Je riziko nějak jasně definované?
Každý sport, který nadměrně přetěžuje nějaký aparát, lze považovat za více rizikový. Například gymnastika může vést k hypermobilitě kloubů. Při velmi intenzivních trénincích v mládí dokonce omezuje růst. Nějaké „ale“ bychom pravděpodobně mohli najít u každého sportu. Je třeba trénovat s rozumnou mírou a zodpovědným trenérem, který zajistí, že dopad na zdraví bude pozitivní, nikoliv negativní.
Pravidelná pohybová aktivita snižuje mortalitu na srdeční nebo i některá nádorová onemocnění a snižuje riziko vypuknutí řady dalších nemocí včetně těch psychických. Je třeba však také říct, že dlouhodobé přetěžování srdečního svalu může vést k tzv. sportovnímu srdci, které zvyšuje riziko některých arytmií, především fibrilace síní nebo rozvoje ischemické choroby srdeční. Obecně však platí, že benefity z pravidelného sportování převažují nad případnými negativními dopady. Jejich riziko se snaží snížit právě i pravidelné lékařské prohlídky.
Jsou nějaké sporty, které můžeme bez obav ze zdravotních rizik provozovat až do 80 let?
Nejméně zdravotních rizik hrozí obecně u sportů, kde není vysoká intenzita zátěže. To jsou sporty, jako je golf, šipky nebo například střelba.
Lze během prohlídek u dětí například z pohybových vzorců poznat výjimečné nadání pro nějaký sport?
Nejsem trenér, takže toto mohu popsat pouze z medicínského hlediska. Za výkonem sportovce stojí z části genetika, z části výchova. Genetika a celková stavba těla a jeho výška do určité míry naznačuje, ve kterém sportu by asi daný člověk mohl vynikat. A pak je třeba zkoušet a hledat společně s trenérem, pro který sport má dítě vlohy. I proto je ideální rozvíjet dítě alespoň do 10 let ve sportovních aktivitách všeobecně. Skvělé jsou organizace typu Sokol, které razí tento směr.
V Sokolech se věnují cvičení a sportování i malých dětí, kdy by dítě mělo začít sportovat? Co byste doporučila?
Já sama mám dvouletého vnuka, který se nezastaví. Je stále v pohybu, dětem je přirozený pohyb daný. V tomto věku je kolikrát obtížnější motivovat dítě k odpočinku než k pohybu. Malé děti je dobré podporovat v přirozené pohybové aktivitě – nechat je běhat, někam vylézt, občas i spadnout, a budovat tak jejich odolnost. S takovým typem aktivit mohou děti začít klidně už v batolecím věku.
Pokud bychom se vrátili k výkonnostnímu sportu, je možné se dostat na vrcholovou úroveň, i když s intenzivním tréninkem člověk začne v pozdějším věku?
Já myslím, že je to určitě možné. K vrcholové úrovni je třeba zvládnout dvě složky sportu, za prvé je nutná dobrá kondice –
tzv. kardiorespirační zdatnost. Té lze dosáhnout různými pohybovými aktivitami. Druhým předpokladem je dobře zvládnutá technika konkrétního sportu. Pokud tedy někdo má dobrou kondici a je schopný se rychle naučit potřebnou techniku, může se vypracovat na vrcholovou úroveň i v pozdějším věku. Pravděpodobně se to nebude týkat úplně všech sportů. Čím delší a intenzivnější je nácvik konkrétních pohybů, tím lepší výsledky se obvykle dostaví.
Úspěch ve sportu znamená něco za něco, třeba právě to, že sport může mít dopad na organismus kvůli přetížení…
Domnívám se, že vrcholové sportovce bychom měli vždy velmi obdivovat za jejich obrovskou píli a za to, jak moc se sportu věnují, jak jsou úporní a cílevědomí. Je to vždy na zvážení každého člověka rozmyslet se, jak moc se pohybu bude věnovat. V každém sportu může být ten dopad na celkový organismus jiný. Velmi záleží také na intenzitě, se kterou se danému sportu člověk věnuje a jak poctivě. Vzpomeňme, že v 70. a 80. letech u nás bylo mnoho sportovců, kterým k lepším výkonům pomáhali zakázané látky. Přitom doping s sebou nese řadu zdravotních rizik.
Při intenzivním sportu jsou důležitá kompenzační cvičení, zvládají je sportovci a trenéři?
Myslím si, že kompenzační cvičení by mělo být základem každého tréninku. Trenér, který to nevyžaduje, je podle mě špatný trenér. Je pravda, že v této oblasti máme obrovský prostor ke zlepšení. Vrátím se k tomu, že nejčastější nálezy u dětí při preventivních sportovních prohlídkách jsou vadné držení těla a zkrácené svaly. Když se těchto dětí ptáme, jak probíhá jejich trénink, zjistíme, že kompenzační a protahovací cvičení prakticky nedělají. Je třeba si však přiznat, že protahování na tréninku nestačí. Ideální by bylo, kdyby si děti zacvičily ještě doma. To se však příliš často neděje. Jakmile se však někomu zlepší postura – tedy správné držení těla – tak se současně s tím zlepší i výkon, takže by to sportovci mohli brát jako pozitivní motivaci.
Ráda bych proto vzkázala všem trenérům, ale i rodičům, aby nezapomínali na důležitost kompenzačních cvičení u svých dětí. Protahovací cviky je vhodné zařadit po každém sportu ve chvíli, kdy jsou svaly zahřáté.
Jaký v tomto směru má význam fyzioterapie?
Docela mě mrzí, že panuje představa, že v případě problémů je třeba pravidelně cvičit s fyzioterapeutem, který bude s lidmi nějakým způsobem hýbat nebo je masírovat. To naprosto není v jejich kapacitních možnostech.
My pracujeme se sportovci tak, že je ve spolupráci s fyzioterapeuty naučíme potřebné cviky. Vysvětlíme jim přitom, jaká jsou jejich úskalí, kde se dělají nejčastější chyby, a zkontrolujeme, že pacient nebo jejich rodič vše správně pochopil. Následně jen průběžně dohlížíme na jejich zdravotní stav. Pravidelné cvičení, které je ideální provádět denně, je však plně v rukou sportovců nebo jejich rodičů, v případě dětí. Pro takovýto systém péče o sportovce máme fyzioterapeutů dost.
Teď jsme si povídali o sportovcích, v populaci jsou ale i lidé, kteří se fyzickým aktivitám nijak nevěnují. Jsou více ohroženi některými chorobami?
Pokud se nepohybujete vůbec a máte sedavý styl zaměstnání a života obecně, máte riziko vyšší mortality a výskytu ischemické choroby srdeční, diabetu, obezity, poruch pohybového aparátu, vyššího výskytu nádorů, například tlustého střeva, depresí či jiných psychiatrických onemocnění. Jakýkoliv, byť i minimální pohyb, pokud je pravidelný, všechna tato rizika snižuje.
A co nárazoví sportovci, tedy ti, co střídají nulovou aktivitu s intenzivní sportovní aktivitou, kdy například jednou za 14 dní ujedou 80 km na kole a v mezidobí nedělají nic.
To je přesný opak toho, co bych každému doporučila. Pokud je člověk trénovaný a těch 80 km ujede skutečně každých 14 dní a dělá to tak celý život, je to v podstatě v pořádku. Nejhorší jsou případy lidí, kteří se pohybu ve svém životě prakticky nevěnují, a pak se rozhodnou běžet rovnou půlmaraton, aniž by se předtím intenzivně věnovali tréninku. Vzpomínám si, že ještě před covidem, když se v Olomouci běžel jeden z pravidelných půlmaratonů a bylo velké horko, skončily stovky závodníků v rukou zdravotníků. Několik z nich dokonce muselo do nemocnice kvůli selhání ledvin. Moje dcera tehdy sloužila na urgentním příjmu. Přesně těmto situacím, kdy někdo přecení své síly nebo podcení trénink, by se lidé měli snažit vyvarovat. Pokud si někdo přeje zaběhnout půlmaraton, velmi záleží, s jakou kondicí svůj trénink začíná nebo také jakou má aktuálně hmotnost. Podle mě by takovému výkonu měl předcházet minimálně čtyřměsíční trénink zaměření čistě na běhání.
Máte nějaká doporučení, jak mohou rekreační sportovci předcházet zranění?
Záleží na typu tréninku, ale vždy by mu mělo předcházet zahřátí, pohybová aktivita a po skončení by automaticky mělo následovat protažení. Celý trénink by měl být také správně rozložený. Zároveň je třeba dbát také na příjem tekutin a skladbu stravy. V případě delších tréninků je dobré doplňovat energii i vodu také v jeho průběhu. Pitný režim by se měl řídit také aktuálním počasí. Z hlediska předcházení zranění je důležitá také psychická stránka sportovce, který se často musí umět vyrovnávat se stresem.
Co když se někdo ve 30 nebo 40 letech rozhodne začít sportovat, aniž by měl nějaké základy z mládí. Čím by měl začít a na co si dát pozor?
Pokud se třicátník rozhodne chodit například na golf, tak se přípravou nijak zvlášť zabývat nemusí. Jiné to bude v případě, že se rozhodne uběhnout maraton. V každém případě lidi ve věku 30–40 nepovažuji za někoho, kdo by se měl obávat do sportování kvůli svému věku pustit. U starší věkové skupiny, jako jsou lidé kolem 70 let, bych ještě před započetím tréninku doporučila absolvovat vyšetření u lékaře, abychom vyloučili, že existuje nějaké riziko, které by tyto sportovce mohlo při vyšší intenzitě pohybu ohrozit.
Sportovní prohlídky by pak měli absolvovat všichni lidé ve věku 35+, kteří se věnují sportu s vysokou intenzitou. U mladších věkových kategorií je třeba zvážit rodinnou anamnézu, zdravotní historii nebo užívání konkrétních léků. Často se setkáváme například s hypertoniky v poměrně mladém věku. Pokud se chce někdo začít věnovat sportu v tomto věku skutečně intenzivně, doporučuji poradit se o dané sportovní aktivitě a případném vyšetření s lékařem.
V současné době se v populaci vyskytuje hodně lidí s poruchou příjmu potravy, týká se to i sportovců?
Za posledních 5 let sleduji, že nám případů s poruchou příjmu potravy u sportovců přibylo. Myslím si, že velký vliv na to měl covid a s tím související chybějící sociální kontakty s vrstevníky.
Dalším negativním faktorem jsou sociální sítě, které poskytují zkreslený odraz reality. Ty poruchy jsou často
skryté. Zatímco v minulosti trpěly poruchou příjmu potravy především ženy, dnes se poměr mužů a žen téměř vyrovnává.
Máte nějak definované, u kterých typů sportů je tento problém častější?
Častěji se mohou vyskytovat u sportů, u kterých je vyšší tlak na udržení si nějaké hmotnosti – typicky jde například o jízdu na koni, bojové sporty, které mají váhové kategorie, nebo například gymnastiku. Z naší praxe a také z případů, které byly medializované, víme, že riziko rozvoje poruchy příjmu potravy existuje pro každý sport.
S čím vším se lidé mohou obrátit na kliniku tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace?
Naše ambulance má tři základní oblasti, kterým se věnujeme. Třetina práce spočívá ve vyšetřování sportovců a sportovní kardiologii. V Česku máme celkem čtyři centra, která se sportovní kardiologii věnují, my jsme jedním z nich. Další třetina souvisí s léčbou obezity, nutriční a pohybovou intervencí, nabízíme i pomoc psychologa nebo měření bazálního metabolismu nepřímou kalorimetrií. Poslední část naší práce zahrnuje kardiovaskulární rehabilitaci. Věnujeme se tedy lidem po infarktu, pacientům se srdečním selháním nebo jinou srdeční vadou, kteří by měli rehabilitovat. Součástí rehabilitace je také nutriční poradenství nebo intervence proti kouření a pravidelná kontrola krevního tlaku a laboratorních hodnot krve.
Můžete vzpomenout nějaký příklad ze své praxe, kdy jste u sportovce odhalila onemocnění nebo jste zasáhla do nastavených sportovních aktivit?
Sportovců, kterým bychom na naší klinice zcela razantně zakázali intenzivní pohybové aktivity, nebylo příliš. Pokud najdeme nějaký problém, sportovec většinou odchází s tím, že má nějaké omezení. Nedávno jsme na kardiovaskulární rehabilitaci měli muže ve věku kolem 30 let. Měl za sebou operaci chlopně. Při vyšetření jsme se bavili mimo jiné i o jeho povolání, byl to velmi úspěšný fotograf. Ptala jsem se ho, co ho k této dráze vedlo, a dozvěděla jsem se, že ji nastartoval zákaz sportu, který jsme mu před mnoha lety dali v naší ambulanci kvůli vrozené srdeční vadě. Právě ta samá srdeční vada ho pak zavedla k nám, protože musel podstoupit operaci a následnou rehabilitaci. Zákaz sportu mu tak otevřel dveře k jiné aktivitě, ve které se nakonec stal úspěšným.
Co považujete za nejpřirozenější pohyb k udržení kondice?
Nejpřirozenější je určitě chůze. Za nejhorší považuji sedavý způsob života, kdy ráno jedete do práce, tam si jen přesednete k počítači, pak si opět sednete do auta a následně přijdete domů a posadíte se na gauč. Jakákoliv chůze, kterou si přidáme do svého denního režimu, je určitě zdraví prospěšná. Samotná chůze jako aerobní aktivita však nestačí. Měli bychom ji kombinovat s posilovacím cvičením a tréninkem flexibility. To vše zlepšuje celkovou zdravotní prognózu. Říká se, že týdně bychom měli zvládnout alespoň 150 minut středně intenzivní pohybové aktivity. Lepší by bylo dosáhnout na 300 minut. K tomu bychom měli 2× týdně posilovat například s vlastní vahou těla nebo vhodnými pomůckami. Je však důležité najít si něco, co nás bude bavit, jinak hrozí, že nám počáteční zápal nevydrží.
prof. MUDr. Sovová Eliška Ph.D., MBA
- Působí jako přednostka Kliniky tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a Fakultní nemocnice Olomouc.
- Vystudovala všeobecné lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
- Mezi její hlavní profesní zájmy patří prevence kardiovaskulárních onemocnění a její realizace v praxi.
- Pravidelně se věnuje edukaci pacientů.
Petra Hátlová
Foto: archiv Elišky Sovové
