Na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let 20. století američtí vojenští stratégové vysílali do světa zprávu, která nebyla poplašná, zato ale vysoce důvěryhodná. Popisovala totiž logickou sérii možných kroků, kdy by se i drobná eskalace napětí mohla snadno zvrtnout ve válku mezi NATO a zeměmi Varšavské smlouvy. Amerického lékaře, diplomata a historika medicíny Davida Owena dokonce MI6 pověřila, aby při oficiální společenské návštěvě Kremlu v roce 1977 nenápadně prozkoumal a zhodnotil zdravotní stav Leonida Iljiče Brežněva, protože kolovaly zvěsti o jeho karcinomu hrtanu. Během rozhovoru Owen nezaznamenal žádnou hlasovou odchylku. Jasné alespoň bylo, že Brežněv rychle stárne. Na setkání s americkou delegací v roce 1979 už předsedu prezidia Nejvyššího sovětu přinesli dva obrovití příslušníci KGB a v prosinci téhož roku se nezúčastnil porady, na které se Jurij Andropov, Andrej Gromyko, Boris Ponomarov a maršál Dmitrij Ustinov dopustili fatálního omylu, když se rozhodli pro invazi do Afghánistánu. Brežněv seděl ve své kanceláři a k rozhodnutí pouze přidal svůj podpis. Odmítal opustit úřad, a přestože i s kardiostimulátorem už utrpěl několik srdečních záchvatů, měl karcinom čelisti, emfyzém (byl celoživotně silný kuřák), oběhové problémy a leukemii, nadále tvrdil, že je zdráv. Bylo symbolické, že pád sovětského imperia začal kolektivním rozhodnutím jeho sešlého vedení vpadnout k sousedům.
Leonid Iljič Brežněv zemřel v listopadu 1982, tehdy mu bylo 76 let. Vystřídal ho osmašedesátiletý Jurij Vladimirovič Andropov, bývalý šéf KGB. O jeho povaze se vyprávěl vtip, jak dosáhl jednomyslnosti své volby: „Soudruzi, už můžete dát dolů ruce a odstoupit od zdi!“ Oproti Brežněvovi působil poměrně křepce, nicméně měl silný diabetes, těžkou hypertenzi a záhy po uvedení do funkce ho selhání ledvin přivedlo na dialýzu v kremelské nemocnici. V SSSR kolovala anekdota o rozdílu mezi ním a Brežněvem: Brežněv mohl odjíždět z Kremlu, protože fungoval na baterky, Andropov ne, protože tam musel být připojen do sítě. Za méně než dva roky zemřel i on, podle oficiální zprávy na selhání ledvin. V únoru 1984 se Owen zúčastnil Andropovova pohřbu a v Kremlu si potřásal rukou s jeho nástupcem, tehdy třiasedmdesátiletým Konstantinem Ustinovičem Černěnkem. Během rozhovoru s ním slyšel Owen pískání na hrudi typické pro astma. Černěnko ho skutečně měl, a to velmi silné. Rok své vlády strávil těžce nemocný na dýchacím přístroji střídavě doma a v nemocnici. Černěnko zemřel v roce 1985 jako třetí vůdce Sovětského svazu během pouhých tří let. Po dalším pohřbu ke Kremelské zdi se v Rusku objevil vtip, že aspoň příští tajemník by mohl být vybrán podle jiného kritéria, a to „kdo přejde Rudé náměstí bez hole“.
Gorbačov se těšil skvělému zdraví
Obecnou pravdou je, že z velké většiny lpí političtí vůdci na své funkci až příliš dlouho a mají se na pozoru před svými možnými nástupci a na rozdíl od velkých firem se v politice nástupnictví v podstatě neplánuje. Oproti Andropovovi, který byl zastáncem alespoň dílčích reforem, byl Černěnko politik brežněvovského stylu a zcela jistě by ho zdrtilo vědomí, že jeho nástupcem bude propagátor perestrojky a glasnosti, tedy přestavby a otevřenosti, které měly vést k demokratizaci Sovětského svazu a ukončení studené války.
Ruský a sovětský komunistický politik Michail Sergejevič Gorbačov byl generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany SSSR, a tedy vůdcem této země v letech 1985–1991. V době nástupu do čela země mu bylo pouhých 54 let, mezi nemocnými starci v Politbyru působil jako zjevení. Na rozdíl od svých předchůdců ve vedení země sovětů měl i smysl pro humor a lehkou sebeironii. Pro něj typickou rudou skvrnu na čele (naevus flammeus) nosil hrdě, na fotografiích ji nedovolil retušovat a v roce 2004 si skvrnu dokonce nechal patentovat jako ochrannou známku pro své portské víno. On sám byl přesvědčený leninista, nicméně změny, které prosadil, nakonec vedly ke konci vlády KSSS, rozpadu sovětského impéria a východního bloku. Otázkou dodnes je, do jaké míry mohl předjímat, co rozpoutá. Rozpad Sovětského svazu nebyl součástí plánu a značná část Rusů mu pád impéria nikdy neodpustila. Nicméně právě Michail Gorbačov se jako jeden z mála tamějších vrcholných politiků těšil skvělému zdraví. Dožil se 91 let, zemřel až v srpnu 2022. Podle některých zpráv se až v posledních letech života léčil s ledvinovým onemocněním a byl opakovaně hospitalizován. Ještě několik týdnů před smrtí vyjádřil zděšení z toho, že Vladimír Putin ničí jeho životní dílo. Postup Ruska směrem k autoritářství a vojenským agresím sledoval v osamění a s velkými obavami.
Čerstvý vítr z Uralu
Boris Nikolajevič Jelcin aneb „čerstvý vítr z Uralu“, první postsovětský a zároveň nekomunistický (ze strany vystoupil) vůdce Ruska, převzal zemi po Gorbačovovi v roce 1991 už jako federaci celkem 15 postsovětských států. Jelcin byl rozporuplnou postavou. Jako odvážný reformátor potlačil puč v roce 1991 a nastartoval tržní ekonomiku. Jeho vládu ale provázela ekonomická krize, korupce, válka v Čečensku a alkoholové excesy, což vedlo k poklesu jeho popularity na minimum. Na rozdíl od svého stejně starého předchůdce to byl člověk silně poznamenaný rostoucími problémy s alkoholem, které ani Kreml nedokázal utajit. Po nouzovém přistání letadla ve Španělsku v květnu 1990, tedy ještě než se dostal k moci, zůstala Jelcinovi stálá bolest nohy a od té doby na ni napadal. O něco horší bylo, že trpěl ischemickou chorobou srdeční s anginou pectoris a často míval i bolesti bederní páteře. Jeho zdravotní stav se ale pro Ruskou federaci stal vážným problémem až od roku 1994, kdy nitroglycerin, který užíval a původně mu ulevoval od bolestí srdce, přestal účinkovat. Jelcin se začal stále více spoléhat na analgetika a alkohol. Ekonomická reforma se zoufale nedařila a s politickými, a zejména hospodářskými nezdary Jelcina opouštěl okruh podporovatelů a sympatizantů. Dříve velmi společenský, charismatický a velmi populární politik se začal uzavírat do sebe, což mu ale nebránilo v tropení skandálů. V srpnu 1994, u příležitosti odchodu posledních ruských vojenských jednotek z Berlína, byl Jelcin evidentně opilý: vytrhl dirigentovi taktovku a sám řídil Berlínský policejní orchestr, načež se jal zpívat ruskou lidovou píseň. O měsíc později nedokázal na letišti Shannon vystoupit z letadla, přestože tam na něj před schůdky čekala ve špalíru nastoupená celá irská vláda. Noviny tehdy psaly, že Jelcin tenkrát upadl do opileckého spánku po pijatyce cestou zpět z vrcholné schůzky s prezidentem Clintonem. Jelcin posléze tvrdil, že spal a jeho funkcionáři ho nechtěli budit. Podle některých „kremlologů“ to ale bylo ještě jinak: Jelcin tehdy prodělal těžký infarkt myokardu a s ohledem na světovou politickou veřejnost se Rusům jevilo únosnější nechat kolovat historky o opilosti než vypustit informaci, která by mohla signalizovat brzkou změnu ve vedení jejich státu.
Ve skutečnosti Jelcin prodělal infarkt celkem pětkrát a dvě z těchto srdečních příhod, v červenci a říjnu 1995, byly závažné. Další prezidentské volby měly být v červenci roku 1996 a ještě v lednu měl Jelcin jen desetiprocentní volební preference. Za této situace se vzepjal k velkolepému předvolebnímu boji, ve kterém občany Ruska přesvědčoval, aby jej volili, upozorňováním na skutečnost, že jeho protikandidátem je komunista Gennadij Žuganov s programem návratu do minulosti. Jelcin byl opět ve formě, přinejmenším jako rétor. V ostrém předvolebním projevu v únoru v Jekatěrinburgu Jelcin mezi záchvaty kašle citoval Rusům slavná Solženicynova slova o zániku „pod rudým kolem“. Volby překvapivě vyhrál. V kampani mu nepochybně pomohlo omezení alkoholu i zvýšená péče lékařů, nejvýraznějším momentem změny byl zřejmě jeho politický tah na branku a znovunabytá chuť vítězit. Jistě mu pomohlo i zjištění lékařů, že trpí obstrukční spánkovou apnoí, díky tomu dostával kyslík a konečně se v noci vyspal, opustila ho deprese a přes den měl mnohem víc energie, než míval v předchozích letech. Volby opět vyhrál, ale už při inauguraci (byla v létě) opět velmi špatně chodil, mluvil nejasně a byl očividně těžce nemocen. Už na podzim nutně potřeboval koronární bypass, ale jeho ruští lékaři tvrdili, že takovou operaci nemůže přežít.
Otevřenost jako jednorázové porušení tradic
Do dění zasáhl prezident Clinton, který Jelcinovi domluvil konzultaci Michaela E. DeBakeye, amerického průkopníka v oblasti srdeční chirurgie. DeBakey do Moskvy skutečně odjel a za spolupráce s multioborovým týmem důkladně Jelcina vyšetřil. Zjistil mimo jiné, že ruský prezident trpí hypotyreózou, což pravděpodobně přispělo k jeho onemocnění srdečních cév, nápadné odulosti v obličeji a v neposlední řadě i k neschopnosti zpracovávat nadměrné množství alkoholu. DeBakey doporučil zákrok odložit a provést důkladnější přípravu k němu. Navrhl také pětinásobný bypass a upřesnil metodu operace. Jelcin (oproti kremelským tradicím) operaci veřejně oznámil a 5. listopadu ji podstoupil. Proběhla v Moskvě, trvala sedm hodin a dopadla úspěšně. Německý kancléř Helmut Kohl vzápětí interpretoval názor dvou německých lékařů, kteří se na zákroku podíleli, že Jelcin už nebude v natolik dobrém zdravotním stavu, aby vydržel ve funkci do prezidentských voleb, plánovaných na rok 2000. DeBakey projevil větší optimismus, řekl, že nebýt bypassu, Jelcin už by byl po smrti, ale teď že má velmi dobrou prognózu a po zotavení bude moci normálně pracovat. To se ale tomuto pacientovi nepodařilo, do Kremlu se vracel jen sporadicky, pracoval z rezidencí kolem Moskvy. Často býval hospitalizován s virózami dýchacích cest, ale jednou i s prasklým žaludečním vředem. Trpěl bolestmi a nepřestal být závislý na analgetikách. 31. prosince 1999 podal demisi a funkci prezidenta převzal Vladimír Vladimirovič Putin, který pak na jaře následujícího roku vyhrál volby. Boris Jelcin zemřel 23. dubna 2007 na selhání srdce, ve věku 76 let. Po více než sto letech byl prvním ruským vůdcem, který si zvolil pravoslavný pohřeb. Takový jednou určitě čeká i na Vladimíra Putina, zatím ale o jeho zdraví Kreml šíří samé superlativy.
Jana Jílková
Ilustrační foto: Shutterstock
