V Československu 70. let minulého století zaznamenávali zdravotníci dlouhodobé klesání výskytu virové hepatitidy typu A. Tento pozitivní trend ale měl i stinnou stránku v podobě velkého přibývání osob vnímavých k nákaze, s níž už se běžně nesetkávali. Žloutenky tehdy ubývalo, zato přetrvával vysoký výskyt bacilární úplavice. Ten, alespoň podle pamětníků, někteří lékaři komentovali výroky ve smyslu „co Čech, to dyzenterik“. Cizojazyčný termín „dyzenterik“ ovšem většinou nahrazovali nepublikovatelným jadrným českým výrazem.
Když se v létě 1979 objevily první případy žloutenky, ještě nikdo netušil, že právě vypukla jedna z největších epidemií v Evropě. Všechno začalo na začátku prázdnin, 2. července, kdy se v Severomoravském kraji, konkrétně v okresech Nový Jičín, Šumperk a Opava, objevily první případy žloutenky. Virus se rychle šířil po celém Československu a zvláštní bylo, že nejvíc mezi dětmi. První vlna nákazy zasáhla přes tisíc dětí ve věku 6–9 let, ale brzy se počet nemocných vyšplhal na desítky tisíc, od začátku července do poloviny prosince 1979 bylo nahlášeno celkem 34 282 případů. Současně s epidemií v Severomoravském kraji epidemie probíhala i na severu, východě a jihu Čech a také v Jihomoravském kraji. K dalšímu rozšíření epidemie do nepostižených okresů a krajů díky velmi tvrdým protiepidemickým opatřením nakonec nedošlo.
Nebezpečné jahody
Skutečnost, že nejpostiženější skupinou byly děti ve věku 10–14 let, a to ze všech sociálních skupin, lékaře vedla k hledání spojnice, která by je přivedla na stopu zdroje infekce. Ohledně zdroje infekce totiž lékaři zpočátku tápali – nemocní měli příznaky hepatitidy A, ale evidentně nešlo o přenos způsobem, kvůli kterému si žloutenka vysloužila přídomek „nemoc špinavých rukou“. „Kořeny této v té době největší známé epidemie virové žloutenky typu A byly i ve způsobu výroby a distribuce některých poživatin. Explozivní výskyt žloutenky v řadě lokalit naznačoval její šíření nějakou potravinou,“ napsal o třicet let později MUDr. Vladimír Plesník, emeritní krajský epidemiolog tehdejšího Severomoravského kraje. První podezření padlo na mléko, mléčné výrobky a máslo. „Do jisté míry vyvolala tyto úvahy ze Slovenska hlášená epidemie Q-horečky. Výživáři po úmorném shánění podkladů však vyloučili společnou distribuci těchto potravin v epidemií postižených oblastech. Ze stejného důvodu byl vyloučen přenos masem a masnými výrobky, cukrárenskými výrobky a pečivem(!). Nápadně vysoká nemocnost školáků signalizovala, že k přenosu viru došlo něčím, co konzumují nejčastěji děti a co pro ně není finančně nedostupné. Nevím, kdo prvně přišel s hypotézou, že na přenosu žloutenky se podílí mražené výrobky, dětmi široce oblíbené nanuky. Nejspíše to byl někdo ze Severočeského kraje. Podařilo se jim vysledovat souvislost mezi dovozem a distribucí jahodových nanuků z Opavských mrazírenských závodů a na nádraží v Ústí nad Labem zadržet celý chladírenský vůz s tímto levným (za 1 Kč) a lákavým zbožím. Také naši výživáři se činili a přišli na přesvědčivé souvislosti. Dokonce sám náš ředitel si dal připravit tabuli s nalepenými obaly různých laskomin. Tu pak ukazoval izolovaným pacientům a statisticky hodnotil významně častější anamnestické údaje o požití jahodových nanuků z opavských mrazíren. Vzpomínám si na zjištěné kuriózní situace, kdy například onemocněla téměř celá posádka jednoho vysoce utajovaného a zcela izolovaného vojenského pracoviště. Ukázalo se, že řidič této jednotky, vyslaný k nákupu potravin a pitiva, zakoupil v jedné šumperské obci celou krabici jahodových nanuků, na kterých si posádka pochutnala. Nebo při kontrole dokladů jízd chladírenských vozů Mrazíren zjistili, že onemocnění vznikla především v obcích, kam vozy zajížděly a předávaly nanuky. Dokonce v obci, kde nanuky v určité době neodebírali pro poruchu chladírenského pultu v obchodě nebo kde rozparádění svatebčané zdemolovali hospodu, prodávající také nanuky, onemocnění žloutenkou nebyla. Stále upřesňované mapky výskytu žloutenky spolu se záznamy tras rozvozu nanuků silně nasvědčovaly této cestě šíření žloutenky,“ poznamenal si doktor Plesník.
Detektivní pátrání pokračovalo. Teď šlo o to prošetřit okolnosti a způsob výroby jahodových nanuků v opavských mrazírnách, včetně dodávek jahod a manipulace s nimi. Vyšlo najevo, že mrazírny nakupovaly jahody převážně od polských pěstitelů, konkrétně z jedné oblasti Polska. A právě tam v roce 1978 proběhla velká epidemie žloutenky. Při svém pátrání se čeští hygienici neoficiálně dozvěděli, že jahody jsou tam pěstovány ve velkém na polích, hnojených lidskými fekáliemi. Ke sběru jahod tamější zemědělci užívali moderní sběrací stroje z dovozu, v nichž se natrhané jahody čistily jen proudem vzduchu a hned na poli se zmrazovaly. Pytle mražených jahod se do Opavy dovážely vlakem v chladírenských vozech.
Ke koloritu doby patřilo úspěšně utajovat i nebezpečné kalamity, pokud by to kazilo obraz socialistického podniku. A veřejně upozornit na to, s čím dostáváme jahody ze spřáteleného socialistického Polska, bylo nemyslitelné. Tady ale byl i další důvod mlčet. Způsob překládání pytlů jahod do mrazírenských skladů byl utajován proto, že se na něm podílelo 52 brigádníků – dětí zaměstnanců mrazíren. „Dětská práce je mezinárodně zakázaná, ale děti prý o ni měly velký zájem. Nejen pro výdělek, ale i proto, že podle skladníka ‚denně sežraly asi metrák jahod‘. Samozřejmě že něco donesly i domů,“ připustil svědek tehdejších událostí.
Výroba nanuků byla tehdy jednoduchá: pytle jahod se v den výroby rozmrazily, vysypaly do dvou velkých kádí o průměru asi 4 metrů, nad kterými vedla manipulační lávka. Z té se k jahodám přidávalo mléko a další ingredience. V kádi bylo vše dobře promícháno motoricky poháněnými kopisty. Výsledná směs se lila do tvářecího stroje, kde po zmražení vznikl na špejli hotový výrobek. Jeho balení bylo také strojové, bez dotyku lidské ruky. Krabice s nanuky nesly číslo výrobní šarže a datum výroby. Pro jahody jako cestu přenosu viru hepatitidy svědčí anamnestické údaje o jejím výskytu v oblasti Polska, odkud byly jahody dovezeny, manipulace s jahodami bez většího očištění, s okamžitým zmrazením, které trvalo až do přípravy směsi pro jahodové nanuky. Směs nebyla teplotně nijak ošetřena, a to ani pasterací. Postup představoval ideální podmínky pro přežívání virů v jahodové surovině. Hygienik ale připouští i námitky proti této představě o přenosu žloutenky jahodami. Ve své pečlivosti doktor Plesník prošetřil i zdravotní záznamy všech zaměstnanců mrazíren a větší části jejich rodinných příslušníků za rok 1979, ale nenašel tam průkazy o prožití žloutenky. Osobně také prošel osm nejnavštěvovanějších opavských prodejen, v nichž se prodávaly i nanuky. Nikdo z jejich personálu neprožil prokázanou hepatitidu, jen tři „žlučníkáři“ měli v prvém pololetí roku 1979 obvyklé potíže. Hypotéza o mražených jahodách jako zdroji rozšíření žloutenky v epidemii ale vyvrácena nebyla. „K následkům patřilo zavedení povinné pasterace ovocných příměsí do mražených výrobků, které snad trvá dodnes. Mražené jahody z podezřelé dodávky byly postupně likvidovány důkladným převařením, ale nanuky z takto zpracovaných jahod (povinná degustace) mi vůbec nechutnaly,“ posteskl si obětavý hygienik.
Nejvíc pomohla „tvůrčí improvizace“
Na kalamitu nebyl nikdo připraven a rychlá reakce nepatřila k silným stránkám socialistického plánování výroby nebo dovozu. V nemocnicích nebylo pro boj s infekcí epidemie žloutenky dost dezinfekčních prostředků, ale ani injekčních jehel, brzy došla i očkovací látka. Najednou zoufale chyběla infekční lůžka. Kapacity rychle přestaly dostačovat, a tak nemocnice pacienty s lehčím průběhem začaly přesouvat do provizorních zařízení. Bylo také třeba, aby při hromadném onemocnění byli pacienti posíláni na infekční oddělení aspoň s výsledky základního biochemického vyšetření jaterních funkcí. Velkou potíží byl rozsah laboratorního vyšetření u suspektně nemocných přijatých na nouzové izolátory. Ten se musel odvíjet od místních možností. Doplněny byly pokyny k dezinfekci na izolacích, v rodinách a o případném užívání nouzových asanačních postupů.
Jedním z epicenter žloutenky bylo Jihlavsko. Tamější okresní nemocnice během léta a podzimu 1979 denně přijímala až 90 nemocných se žloutenkou, a tak už na začátku prázdnin došla volná lůžka. Během několika dní se proto jedním z improvizovaných infekčních lůžkových oddělení stala i základní škola v Třešti. Do místní školy už 6. července dorazila delegace z jihlavské nemocnice a národního výboru. Delegace zkontrolovala okna, vodu a topení – a to k rozhodnutí stačilo. Učitelé byli odvoláni z dovolených, aby pomohli s přípravami proměny školy na improvizovanou nemocnici. Za týden už škola přijímala první pacienty, většinou děti. V improvizované nemocnici panovala přísná pravidla. Děti nesměly mít osobní věci, aby se zabránilo šíření viru. Od rodin mohly dostávat jen med s křenem, jako součást léčby. Na vrcholu epidemie zde leželo až 300 pacientů. O všechny se starali lékaři, sestry, učitelé a dobrovolníci. Stres zvyšoval nedostatek informací z oficiálních míst. Televize, rádio i noviny mlčely, ve veřejném prostoru se šeptalo o „nějaké žloutence“. Třešťská školní kronika líčí každodenní boj s nedostatkem dezinfekce, vyčerpáním personálu a strachem z neznámého. Je v ní i zmínka o zápachu chlóru, ve škole byl tak silný, že se v ní velmi špatně dýchalo.
Epidemie žloutenky vznikla na začátku letních prázdnin, což je pro protiepidemickou činnost vůbec nejsložitější období roku, kdy podmínky pro ni komplikuje rozpuštění školních kolektivů, letní brigády a rekreace, dovolené s častým cestováním a s ještě častějšími prohřešky proti osobní hygieně. To vše vyžadovalo „tvůrčí improvizaci“ obvyklých epidemiologických postupů. Epidemie žloutenky byla navíc „kořeněna“ vyšším výskytem bacilární úplavice a salmonelózy jak v rodinných klanech Romů, tak v pionýrských táborech a naštěstí jen ojediněle v samotných zdravotnických zařízeních. „Ještě i dnes cítím úctu k usilovné práci, bez ohledu na nepracovní dny a stanovenou pracovní dobu, všech pracovníků protiepidemických odborů KHS a OHS, kteří se podíleli na zvládnutí této zapeklité situace. Byli jsme unavení až strhaní, podráždění až apatičtí…“ dočteme se ve vzpomínkách starého lékaře na tehdy „utajenou epidemii“.
Epidemie utichla až v prosinci 1979. Její konec provázela přísná opatření ve školách, včetně monitorování dětí, které mohly přijít do kontaktu se žloutenkou. Vedla i k zavedení přísnějších hygienických standardů a lepšímu sledování přenosných nemocí.
Jana Jílková
Foto: Shutterstock
