Popravdě je to s historií porodnictví a oblastí Nového Města ještě trochu jinak: porodnice se nepohnula daleko ze svého místa ne jen roky, které nás právě dělí od letopočtu 1875 a založení zemského ústavu, ale po téměř 250 let. I dnešní „Apolinář“ totiž stojí nedaleko místa, kde do té doby bývala starší veřejná porodnice otevřená roku 1789. Tento předchozí „porodinec a nalezinec“ byl v nadační budově pro duchovní při kostele sv. Apolináře, tedy ve starém barokním kanovnickém domě. Podle plánů profesora a ředitele pražské polytechniky a vedoucího Zemského stavebního úřadu F. L. Hergeta byl prostor, do té doby obývaný a užívaný kanovníky, upraven pro účely porodnice tak, aby vyhovoval pokynům daným v tehdejších direktivních pravidlech pro zařízení určená zdravotnickým účelům. Provoz porodnice byl oficiálně ohlášen guberniální vyhláškou z 30. července 1789. Velmi brzy se tu ocitl i nalezinec, nicméně potřebných dětí bylo hodně a místa po kanovnících málo, takže pro péči o sirotky a odložené děti muselo být pronajato i několik dalších domů v okolí.
Rodit v porodnici bylo ostatně spíš neobvyklé, „normálně“ ženy rodily doma a lékař (nebo jen porodní bába) za nimi přicházel do bytu a vždy šlo o honorovanou službu. Do porodnice přicházely jen nejchudší ženy (ty za péči tady neplatily) nebo ty, které byly předem rozhodnuté dítě odložit, zpravidla z existenčních důvodů. Takových případů bylo v lidnaté Praze a okolí opravdu hodně, a tak kapacita záhy nestačila přílivu rodiček a (bohužel pro malé nalezence) ani dětí. Zásluhou profesora Antonína Jungmanna (1775–1854), českého lékaře a jednoho ze zakladatelů evropského porodnictví, byl sice ústav ve 20. letech 19. století rozšířen, ale brzy to bylo opět málo.
Mortalita může být i vyšší než stoprocentní…
V areálu nemocnice se nacházel i nalezinec, ve kterém byly poměry naneštěstí přímo katastrofální, alespoň z dnešního pohledu. V jiných zařízeních tohoto typu byly v 19. století poměry obdobné a důvěra rodičů v ně velmi malá, a to přes veškerou snahu lékařských kapacit a všeho personálu dělat vše co nejlépe. O tehdejším stavu péče vypovídá zpráva o výsledku bilance v nalezinci za rok 1858: „Tu při frekvenci 2831 dětí byla mortalita 103 %. Tedy všechny děti nejen v tomto roce přijaté, ale zbylé z minulého roku zemřely.“ Děsivější je tato skutečnost o to víc, že přijímány do péče byly pouze zdravé děti.
Kromě přijímání odložených, většinou nemanželských dětí, byl nalezinec (a stejně tak porodnice) určen pro přijímání svobodných nemajetných těhotných žen. Ty až do porodu pracovaly v porodnici jako pomocné síly. Po porodu mohly ještě krátkou dobu zůstat i s dítětem v nalezinci. Většinou čtyři měsíce po porodu tu sloužily jako kojné pro své, ale i ostatní děti. Pak odcházely, zpravidla ovšem bez dítěte. Svobodné, rozvedené a vdovy měly nárok, aby nalezinec o jejich dítě dál pečoval, a to do jeho šesti let. Ani v samotném nalezinci pak děti (ty, které péči a prostředí přežily) nezůstaly dlouho, byly předávány do pěstounské péče na venkov. Těmto dětem se na českém venkově říkalo „prážata“. Jejich pěstouni byli za péči o ně placeni, pro venkovské rodiny šlo o vítaný přivýdělek. Pěstounská péče trvala do už zmíněných šesti let, dál byla bez příspěvku. Pokud pak děti pěstouni vrátili do nalezince, byly odesílány do domovských obcí, které se o ně měly dál starat. Teoreticky tedy bylo vše vyřešeno, ve skutečnosti ale velmi často tyto děti těžce živořily, do šesti let i později.
Svému účelu odevzdána jest
Tíživou prostorovou i hygienickou situaci staré porodnice i nalezince měl vyřešit úplně nový objekt. Realizaci stavby předcházelo rozhodnutí místodržícího Království českého z roku 1862 o výstavbě nového porodnického zařízení, stát mělo poblíž toho dosavadního. Autorem projektu byl český architekt, stavitel a mecenáš Josef Hlávka (1831–1908). On sám byl jedním z nejúspěšnějších českých podnikatelů druhé poloviny 19. století v Rakousku-Uhersku, stavitel vídeňské opery, významný mecenáš, zakladatel a první prezident České akademie věd. Ve svém návrhu nové porodnice se řídil moderními lékařskými poznatky a nechal se inspirovat plány významných soudobých evropských porodnic. V průběhu stavby Hlávka částečně ochrnul, a tak stavbu do jejího zdárného konce řídil na dálku, konzultacemi ze svého zámku v Lužanech. Výstavba probíhala mezi roky 1865 až 1875, kdy byl nový objekt slavnostně otevřen. Na svou dobu velmi moderní budova v tehdy moderním romantickém novogotickém slohu měla 11 provozních a léčebných traktů. Tyto vzájemně propojené trakty disponovaly 62 účelovými a 248 vedlejšími místnostmi s kapacitou 367 lůžek. Moderní pavilonový systém umožňoval v případě potřeby jednotlivá oddělení zcela izolovat. Byla zde zřízena i dvě luxusní tajná oddělení se zvláštními vchody přímo z ulice, kde mohly ženy porodit v tajnosti. Fasáda porodnice je z režných cihel a sokl a kružby kolem oken jsou kamenné. Dodnes je tato známá stavba pokládána za jeden z nejzdařilejších novogotických objektů u nás.
Nový ústav dostal i nový název, zněl Královská česká zemská porodnice u svatého Apolináře, podle blízkého kostela svatého Apolináře. Slavnostní otevření proběhlo 26. dubna 1875 a už 28. dubna Národní listy psaly: „Nová porodnice již odevzdána jest svému účelu. Předevčírem večer přijala prvého novorozence, holčičku. Matka její jest Barbora Koutná z Rožmitálu.“
Porodnice, nalezinec a dětská klinika
Do rozdělení pražské univerzity na německou a českou část, k němuž došlo v roce 1881, bylo v nalezinci jen německé oddělení. Jeho prvním primářem byl v roce 1864 ustanoven Med. Dr. Gottfried Ritter. V roce 1875 po zřízení kojenecké kliniky v nalezinci byl jmenován profesorem. V roce 1880 ze zdravotních důvodů opustil kliniku a jeho nástupcem se stal prof. MUDr. Alois Epstein. Právě jemu pražský nalezinec vděčil za celosvětovou proslulost, protože už tenkrát byl průkopníkem „patologie a terapie“ kojenců a novorozenců. Jako jeden z prvních se také zabýval otázkou, zda je tuberkulóza nemocí dědičnou či infekční. Pod Epsteinovým vedením vyrostla i celá řada vynikajících pediatrů.
V roce 1882 vznikla vedle německé také Česká klinika – budoucí 1. dětská klinika, jejímž přednostou byl jmenován docent porodnictví Karel Schwing. Zároveň byl ředitelem Zemského nalezince a porodnice. Nadále zde bylo také oddělení zemské a starších dětí.
Ve stávajících prostorách ústavu tak působily v různých organizačních uspořádáních vedle německé porodnické kliniky i klinika česká a babicí (řízená porodními bábami). V budově pracovali významní představitelé českého i německého lékařství, například Jan Streng, Antonín Jan Jungmann, Gottfried Ritter von Rittershain, Karel Pavlík, Václav Rubeška a Josef Jerie.
660 000 příběhů zrození
Zemská porodnice byla svědkem 150 let proměn české společnosti i porodnické péče. Od narození prvního „zdejšího“ miminka zde přišlo na svět více než 660 000 dětí a je třeba připomenout, že historické události různých dob často zásadně ovlivnily počet narozených dětí. Je logické, že válečná období, politické převraty i ekonomická stabilita se otiskly i do porodních statistik. Nástup moderní medicíny, zlepšení zdravotní péče a společenské změny pak přinesly i nové trendy v reprodukčním chování. Porodnost, včetně té u „Apolináře“ odráží nejen demografické změny, ale i stěžejní historické události, které ovlivnily českou společnost.
V době svého otevření v roce 1875 byla kapacita Zemské porodnice plánována pro 3000 porodů. Dnes, ve stejných prostorách, je klinika U Apolináře součástí Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a poskytuje nesrovnatelně větší rozsah služeb. Patří mezi nejvýznamnější pracoviště ve svém oboru v Česku a v mnoha oblastech i v mezinárodním měřítku. Kromě špičkové zdravotnické péče je „Apolinář“ největším vzdělávacím a vědeckým centrem v oboru gynekologie a porodnictví v Česku.
Už v roce zahájení provozu se „Apolinář“ stal klíčovým zdravotnickým zařízením nejen v Praze, ale i v Čechách. Od dubna do konce prosince 1875 tu už stačilo proběhnout 2180 porodů. Růst porodnosti na přelomu 19.–20. století, ovlivněný průmyslovým rozvojem, ale i zlepšením zdravotní péče se odrazil i větším demografickým přírůstkem, jen v Zemské porodnici se v roce 1900 narodilo více než 3000 dětí. Výrazný pokles porodnosti samozřejmě přinesla 1. světová válka, naopak zvýšenou natalitu přinesla finanční jistota pro zakládání rodin za první republiky, zejména až do velké ekonomické krize na konci 20. let a začátku let třicátých. Překvapivě hodně porodů (9021) přinesl rok 1939, tedy rok začátku 2. světové války. Tento paradoxní rekord způsobila i snaha mladých lidí vyhnout se nuceným pracím, tedy totálnímu nasazení v zahraničí prostřednictvím sňatků a zakládáním rodin. Válečné události ale měly zasáhnout porodnici i doslova: dne 1. února 1945 byla při bombardování Prahy částečně zasažena i její budova. Nástup komunistického režimu v roce 1948 vyvolal období nejistoty a represí některých částí obyvatel republiky a spolu s těmito negativními faktory klesla i porodnost, a tak u „Apolináře“ v tom roce měli jen 7781 porodů. Nárůst přinesla 70. léta, kdy přicházely na svět „Husákovy děti“. A poslední léta? Rostoucí životní náklady, drahé bydlení a nejistota ohledně budoucnosti vedou k odkládání rodičovství, k plánování menšího počtu dětí a k poklesu porodnosti. V roce 2024 v této porodnici proběhlo 3349 porodů.
V posledních letech klinika postupně přizpůsobuje svoje prostory měnícím se požadavkům na péči o ženu. „Otevřeli jsme pacientské centrum, kde se pacientky setkávají s dobrovolníky. Připravili jsme simulační centrum pro výuku mediků a trénink zdravotnických pracovníků. Brzy otevřeme moderní centrum pro ženy po porodu, které umožní, aby maminky po císařském řezu mohly být spolu s dítětem okamžitě po porodu,“ řekl k nejnovější historii kliniky její přednosta prof. MUDr. Václav Cibula, CSc. Aktuálně se připravuje modernizace onkologického stacionáře, kde pacientky během celého dne podstupují náročnou ambulantní léčbu a potřebují větší soukromí. Kliniku zároveň čeká adaptace centra jednodenní chirurgie, která zajistí navýšení kapacity a zkrácení doby pobytu v nemocnici. Kapacita současného objektu postaveného před 150 lety pro účely porodnice ale nevyhovuje všem požadavkům současného porodnictví, ke kterému přibyla péče o předčasně narozené děti a celá gynekologická péče o ženy od puberty až po stáří. Tato omezení by měl vyřešit projekt na rekonstrukci a rozvoj Apolináře, který tu s vedením Všeobecné fakultní nemocnice připravili.
Jana Jílková
Foto: Shutterstock
