Močová inkontinence je stav, kdy dochází k samovolnému neovladatelnému úniku moči z důvodu poruchy funkce močového měchýře a/nebo jeho svěrače. Výskyt inkontinence v populaci narůstá s věkem, ale postihnout může i mladší pacienty. Pokud jsou si pacienti tohoto svého stavu vědomi, mívají z nechtěného úniku moči obavy a často i strach, že zápach moči může vnímat i jejich okolí, pocit bezmoci je sám o sobě zraňující. Pacient tuší nebo i ví, že s projevy inkontinence by mohla pomoci správná hygiena, ale není jednoduché přijít na to, co v takové situaci zařídit a udělat. A zatímco někde pohovořit o svém vysokém tlaku se stydí málokdo, vlastní nechtěný únik moči není zrovna téma do salonu. Ostatně nejen v salonu se o tomto problému hovoří nerado, ztuha to může jít i pacientovi na zdravotním středisku. Jde o téma, o kterém se oběma stranám, pacientovi i sestře, nesnadno hovoří. Komunikační problém se zvládnutím takové situace může nastat i pro velmi zkušeného a empatického zdravotníka, pacient i na jeho dobře míněnou a užitečnou připomínku může reagovat nepřiměřeně. Ale bývá to právě sestra, ať už v domácí, ambulantní, nebo hospitalizační péči, se kterou pacient může jako s jediným člověkem s důvěrou otevřít i choulostivé téma své hygieny a najít u ní nejlepší radu i pomoc.
Jeho potřeba pomoci může být o to naléhavější, že kůže namáhaná kontaktem s močí nebo i stolicí často bývá poraněná a bolestivá. U inkontinentních pacientů je proto pečlivá hygiena intimních partií naprosto zásadní podmínkou, jenom účinné a zároveň velmi citlivé ošetření předejde vzniku podráždění i nepříjemného zápachu.
Hodit se může ještě jedna připomínka: často bývá užitečné inkontinentnímu pacientovi také vysvětlit, že pokud by omezil pitný režim, nezmenší tím své potíže s inkontinencí. Méně vypít by pro něj totiž určitě neznamenalo i méně časté nechtěné úniky moči, ve skutečnosti je to právě naopak. Důvod je jednoduchý: při dehydrataci organismus šetří vodou, v důsledku toho je moč koncentrovanější, a tím i dráždivější pro močový měchýř. Omezení příjmu tekutin navíc zvyšuje i riziko infekce močových cest.
V dalším textu se budeme zabývat pravidelnou hygienickou péčí o částečně soběstačného, ale imobilního pacienta na lůžku – je soběstačný v rámci lůžka, ale je nutná dopomoc. Přáním všech je, aby sestry hygienickou péči prováděly ve prospěch a pohodlí pacienta, aby ony samy měly na jeho hygienu dostatek času (což je ten vůbec nejčastější problém), a hlavně aby kvalita provedení péče byla nejlepší.
Výběr a výměna inkontinenčních vložek nebo kalhotek
Správně vybrat a používat inkontinenční pomůcky je zásadní krok pro zdraví a pohodlí pacienta. Musí mít správný tvar a nesmí být ani příliš malé, ani moc velké. Pozor na nepadnoucí pomůcky, mohou například dřít kůži a zapříčinit vznik opruzeniny. Správný tvar musí sedět (nesmí podtékat!) a musí umožňovat komfortní obslužnost. Inkontinenční pomůcka musí být dostatečně savá, ale zároveň ne příliš silná, taková by omezovala pacientovi pohyb a mohla by být málo prodyšná, takže by se pod ní mohl zapařit. Otázkou může být, za jak dlouho ji vyměnit. Obecné pravidlo je, že čas na výměnu pomůcky nastane vždy, když je kůže pod ní vlhká. To umí samy naznačit inkontinenční kalhotky s barevnými indikátory vlhkosti, jsou to proužky, které se absorpcí tekutiny zbarví do různě intenzivního zabarvení. Stejně ale platí, že každá inkontinenční pomůcka se musí vyměnit nejdéle po osmi hodinách nošení!
Umývání intimních míst
Kontakt pokožky s močí (nebo stolicí, obojí je velmi dráždivé) má být vždy co nejkratší. Znamená to, že potřísněnou pokožku je nutné omýt co nejdříve.
Důležité je pacientovi předem vysvětlit, co budeme dělat a jak se může do výkonu sám zapojit, tak to lépe snáší. Pokud je to technicky a časově proveditelné, pacienta dopravíme do koupelny. Napřed si promyslíme a připravíme všechny pomůcky, které k jeho hygieně budeme potřebovat. Vyhneme se přitom klasickému mýdlu s nevhodným pH a jiným dráždivým mycím přípravkům. Ve složení přípravku k mytí intimních míst nemá být alkohol (může být v některých roztocích, pozor na ně!), protože zbytečně vysušuje pokožku.
Používat bychom měli přípravek přímo určený pro citlivou pokožku. Klasické mycí přípravky po použití z pokožky dobře opláchneme, nejlépe osprchujeme. Voda na mytí a oplachování má být příjemně teplá, ale ne příliš teplá. Teplejší voda sice mycí přípravky smyje rychleji, ale víc smývá i přirozený ochranný film, tím snižuje odolnost pokožky. Po umytí pacienta je potřeba kůži opatrně, ale důkladně vysušit, aby nedošlo k opruzeninám.
Provádění intimní hygieny na lůžku
U inkontinentních pacientů upoutaných na lůžko nebo s nižší mobilitou je nejen sprchování, ale i časté omývání mnohem náročnější procedura. K provádění intimní hygieny na lůžku zajistíme co největší soukromí (závěs, plenta).
Před začátkem provádění hygieny intimních míst pacienta informujeme a poprosíme ho o vhodnou polohu. Je třeba si přitom uvědomit, že to pro něj může být nejen nepohodlné, ale i zahanbující – a máme na něj mluvit i chovat se k němu s pochopením k tomu, jak se asi právě v této situaci cítí. Vždy je vhodné odkrývat ho, co nejméně to bude možné.
Při hygieně genitálu postupujeme od stydké kosti k rektu.
Velkou pomocí pro mytí ležícího inkontinentního pacienta (ale i kontinentního, obtížně pohyblivého nebo imobilního) je použití speciálních bezoplachových čisticích pěn nebo gelů. Používají se velmi jednoduše – aplikují se na pokožku, nechají se působit a pak se jenom setřou. Jak už samo jejich označení naznačuje, odpadá tu nutnost smýt přípravek z pokožky vodou. Bezoplachové čisticí pěny a gely jsou výborné, ale podle možností se snažíme alespoň čas od času pacienta dostat do koupelny a osprchovat ho.
Velmi praktické jsou také speciální vlhčené mycí ubrousky nebo napuštěné mycí žínky určené k péči o pacienty s inkontinencí.
Ošetření po umytí a osušení
Po umytí pacienta je vhodné nechat pokožku chvíli „dýchat“, nechat ji oschnout, než případně použijeme ochrannou mast nebo krém a než nasadíme inkontinenční pomůcku. Přirozenou bariérovou funkci pokožky podpoříme ošetřením bariérovým krémem s hydratační složkou. Další možností jsou ochranné vazelíny nebo ochranné pěny. Ošetřování pokožky pod inkontinenční pomůckou je důležitý krok pro prevenci, zabraňuje totiž svědění, pálení nebo i bolestivosti pokožky způsobené kontaktem s močí a vzniku opruzenin. Pokud k opruzenině přece jen dojde, osvědčuje se použití zinkových mastí. Zinkové masti se nanášejí v tenké vrstvě a docela šikovná „vychytávka“ je na pokožku napřed nanést některý pečující krém – zinková mast se nám bude lépe roztírat.
Celou dobu provádění hygieny nesmíme samozřejmě zapomínat na intimitu pacienta. Ne vždy, ale většinou je dobré vysvětlovat, co a proč právě děláme. A když je alespoň trochu důvod, pacienta pochválit za pomoc a spolupráci.
Nárok na hrazené inkontinenční pomůcky
Nejen pacienty v domácí péči (a jejich rodiny) pochopitelně zajímá, na co mají nárok ze zdravotního pojištění. Proto na závěr uvádíme alespoň několik základních informací o tomto aspektu pořizování inkontinenčních pomůcek.
Nárok na předepsání inkontinenčních pomůcek hrazených zdravotní pojišťovnou mají pacienti starší tří let, u nichž lékař stanoví diagnózu inkontinence. Lékař určí i závažnost inkontinence a na tomto základě zařadí pacienta do jednoho ze tří stupňů inkontinence:
- stupeň inkontinence – mimovolní únik moči mezi 50–100 ml za den. Pacienti s tímto nejlehčím stupněm inkontinence nejčastěji využívají inkontinenční vložky na předpis.
Zdravotní pojišťovna pacientům s 1. stupněm inkontinence hradí 85 procent ceny pomůcek. Spoluúčast pacienta
je 15 procent. - stupeň inkontinence – mimovolní únik moči mezi 100–200 ml za den. Do tohoto stupně jsou přímo zařazeni i pacienti s únikem stolice. Podle svých potřeb pacienti mohou využívat inkontinenční vložky, ty jsou vhodné pro malé častější úniky moči. Podle svých potřeb mohou využívat i inkontinenční kalhotky, ty jsou vhodné pro větší, nárazové pomočování. Dobrou volbou často bývá nechat si předepsat inkontinenční vložky (a používat je přes den) a zkombinovat to s předpisem na inkontinenční kalhotky a ty používat přes noc.
Zdravotní pojišťovna pacientům s 2. stupněm inkontinence hradí 95 procent ceny pomůcek. Spoluúčast pacienta je 5 procent. - stupeň inkontinence – do nejzávažnějšího stupně inkontinence se zařazují pacienti s únikem moči vyšším než 200 ml za den nebo pacienti se smíšenou inkontinencí. V tomto nejvyšším stupni inkontinence mají pacienti nárok i na částečnou úhradu inkontinenčních podložek.
Zdravotní pojišťovna pacientům s 3. stupněm inkontinence hradí 98 procent ceny pomůcek. Pokud jde o inkontinenční podložky, jejich spoluúčast je minimálně 25 procent.
Předpis může vystavit i sestra
Nejnovějšími odbornými pracovníky předepisujícími inkontinenční pomůcky na poukaz jsou sestra v domácí péči a sestra v lékařských oborech. Tyto odbornosti dostaly právo na předepisování inkontinenčních pomůcek od roku 2022. Dalšími předepisujícími jsou lékaři, konkrétně v odbornostech všeobecný praktický lékař, praktický lékař pro děti a dorost, geriatr, gynekolog, chirurg, nefrolog, neurolog a urolog.
Naráz může být vystaven poukaz na pomůcky na 1–3 měsíce podle toho, zda je inkontinence přechodná či dlouho-
dobá. Množství předepisovaných pomůcek se řídí kusovým a finančním limitem.
Jana Jílková
Foto: 123rf.com
