„Já jsem tu metodiku nevynalezl, já ji jenom našel. Takové metody byly přede mnou a budou i po mně. Jsem jen slepé kuře, které našlo zlaté zrno. Zásluha je to toho tam nahoře,“ řekl Václav Vojta v pořadu pro Českou televizi, natočeném v roce 1993 na dětské klinice v Mnichově, kde v té době působil. Pro diváky pořadu vzápětí vysvětlil, že Vojtova metoda je aktivační systém centrálního nervového systému, založený na vrozených modelech, s nimiž přicházíme na svět a které jsou u člověka „provokovatelné“ až do jeho posledního dechu. „A dokud dýchám já, nebo pokud eventuálně nezblbnu, budu tady a budu pracovat,“ dodal tehdy pětasedmdesátiletý lékař. Odpověděl nejspíš na nejapnou otázku, kdy že se hodlá definitivně vrátit ze svého německého exilu. To bylo trochu bolavé místo. Jako emigrant doktor Vojta strávil v Mnichově desítky let, ostatně tam měl vynikající pracovní podmínky. Šťastný a doma se tam necítil nikdy, říkával, že „všude je země Páně, ale emigrace, to je příšerná věc…“
Nejbližší mu vždy byly Čechy. Pocházel z Mokrosuk na Klatovsku, narodil se tam v roce 1917. Roku 1937 začal na Karlově univerzitě v Praze studovat medicínu, ale studia mu přerušila válka, odpromovat mohl až v roce 1947. Rozhodl se specializovat na neurologii, zejména na neurologii dětskou. Pracoval nejprve na Neurologické klinice Univerzity Karlovy, stal se tu asistentem jejího přednosty profesora Kamila Hennera, od roku 1956 řídil oddělení dětské neurologie IV. kliniky lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Během své činnosti na fakultní neurologické klinice v Praze dostal od profesora Hennera za úkol, aby pro nově založenou kliniku v severovýchodních Čechách vytvořil terapii pro děti s centrální parézou. Doktor Vojta se úkolu ujal s nadšením a vehemencí.
Cestou proti odporu
Jednou z vrozených deformit nohy je ekvinozita, lidově nazývaná „koňská noha“. Případů ekvinozity je poměrně hodně, jde o jednu z nejčastějších vrozených ortopedických deformit. Mladý neurolog se soustředil na děti s touto diagnózou a vypozoroval, že v určitých polohách jejich těla může ovlivněním ekvinozity nohy vyvolat kontrakci šíje a trupového svalstva. Zaznamenal také, že naopak lze vědomým zvednutím hlavy zesílit napětí ekvinozity nohy. Na tomto základu pak, v různých výchozích polohách, prováděl pokusy s pohyby hlavy proti odporu a obdobné pokusy s osovým orgánem. Ke svému překvapení zjistil, že lze aktivovat svalové skupiny, které by jinak zaktivovat nešlo, a že zejména děti s cerebrální parézou pak vykazovaly zlepšení rytmu chůze, držení těla, a dokonce i řečových schopností.
První úspěchy ho povzbudily k dalšímu úsilí a u dětí s centrální parézou zkusil ovlivnit primitivní flekční držení pánve, jaké se u nich často vyskytuje. Tyto dětské pacienty uvedl do polohy vkleče s nohama volně visícíma na hraně stolu, což jistě není pro nikoho komfortní poloha, ale osvědčila se. Při pokusu ovlivnit v této poloze reklinaci hlavy a dosáhnout reakce opory horních končetin pozoroval masivní reakce extenzorů šíje, rotaci hlavy, napřímení osového orgánu a kontrakci břišního svalstva. Pokusů v poloze vkleče provedl celou řadu a nakonec ho přivedly k objevení dalších komplexních svalových reakcí. Především ale dospěl touto cestou k závěru, že se řada z objevených pohybových komplexů vztahuje k jednotnému kauzálnímu vrozenému lokomočnímu pohybovému modelu.
Václav Vojta objevil a během relativně krátké doby otestoval mnoho mechanismů k cílenému vyvolávání těchto vrozených pohybových modelů. Zároveň i krok za krokem rozvíjel celou řadu rozhodujících představ o pohybovém vývoji a o pohybové analýze pohybu. To je neméně důležité, jejich použití jeho následovníkům dodnes umožňuje správně analyzovat, naplánovat a vyhodnotit průběh terapie.
Vojta také nikdy nedělal předčasné nebo nedostatečně podložené závěry. Bez administrativních pracovníků (a samozřejmě bez počítače, jsme v 50.–60. letech 20. století!) neustále zpracovával obrovský počet zpráv o průběhu terapie, získal tak objektivní představu o efektivitě a limitech svého konceptu. Terapie podle Vojty nebyla objevena náhodou a není postavena na izolovaném nápadu. Naopak, je výsledkem Vojtovy více než desetileté systematické práce založené na jeho neuvěřitelně přesném pozorovacím talentu, citu pro detail při rozeznávání komplexních lokomočních souvislostí, především ale na jeho takřka nevyčerpatelném nadšení pro výzkum. Odpor, se kterým se musel utkat, ale zdaleka neměl spočívat jen v deformitách, se kterými se k němu dostávali jeho malí i velcí pacienti.
Nepohodlný kolega
Václav Vojta byl v 50. a 60. letech velmi úspěšný lékař, ale pro mnohé i velmi nepohodlný kolega. V kontextu doby měl dva silně přitěžující handicapy – otevřeně se vždy hlásil ke katolickému vyznání a byl silný antikomunista. Někteří kolegové právě tyto tehdejší handicapy využili a začali mu házet klacky pod nohy. Profesor Henner se ho snažil chránit, ale jeho síly byly omezené. Už v roce 1952 se komunistická státní bezpečnost pokusila doktora Vojtu donutit ke spolupráci, pak na něj zkoušeli najít nějaký kompromitující materiál. Neuspěli, ale velmi mu otravovali život. V srpnu 1968 byl s rodinou na dovolené v Jugoslávii a po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy pochopil, že by se neměl vracet. Tehdejší primář Ortopedické univerzitní kliniky v Kolíně nad Rýnem doktora Vojtu přizval na podzim roku 1968 na svoji kliniku, nabídl mu pozici vědeckého pracovníka a poskytl mu tak možnost dál rozpracovávat studie a výzkum vývojové kineziologie a vést diagnostické kurzy pro lékaře a vzdělávací kurzy pro fyzioterapeuty. V roce 1975 přestoupil do Dětského centra v Mnichově, stal se zástupcem ředitele centra a vedoucím rehabilitačního oddělení. Po pádu komunistického režimu v Československu byl doktor Vojta habilitován na profesora dětské neurologie a rehabilitace na Univerzitě Karlově. Stalo se to přesně čtvrtstoletí poté, co mu tu byla habilitace jako „politicky nespolehlivému jedinci“ odepřena.
Na konci roku 1995 odešel profesor Vojta z Dětského centra v Mnichově do důchodu, ale nadále v Mnichově působil jako vědec, lékař a učitel. Od roku 1992 až do konce života pravidelně přednášel na Neurologické klinice Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. 12. září 2000 profesor Vojta po krátké těžké nemoci zemřel.
Cvičíme, aby se ti udělalo dobře
Vojtova terapie bývá kritizována za to, že ji děti špatně snášejí. Jeden z rodičů už jako dospělý vyzkoušel metodu přímo na sobě a vzpomínal, že při cvičení cítil tíhu, jako kdyby měl na hrudníku klokana v kanadách. Jak se tedy asi může cítit dítě? Dobře jistě ne. Není výjimečné, když děti u cvičení křičí. To je ale podle terapeutů cena za její účinnost. Podle nich je lepší, když dítě křičí nebo i pláče u terapie, než aby potom nemohlo hrát fotbal nebo tančit. Potom kvůli tomu brečí celá rodina.
Není snadné, ale je možné naučit se s dětmi pracovat tak, aby jejich psychika byla zasažena co nejméně. Základem je důvěra a komunikace rodičů dítěte. Zkušení terapeuti tvrdí, že když jsou rodiče ze situace nešťastní, zoufalí a staví se k cvičení negativně, dítě to vnímá. Ale když maminka řekne: Cvičíme, aby se ti udělalo dobře!, dítě má pocit, že to je správné – a vezme to.
Nepříjemnosti aplikace své metody si byl velmi dobře vědom i sám profesor Vojta. Na kurzech proto zdůrazňoval, že terapii dělají funkční až emoce, láska k dítěti a její projevy. Na základě odkazu profesora Vojty vzniklo i toto desatero základních pokynů pro „Vojtu“, jak se slavné metodě přezdívá:
- Respektuj. Ať jsi rodič, nebo terapeut – respektuj. Rodinu jako celý svět dítěte v terapii. O její duši pečuj jako o tělo toho nejkřehčího…
- Přejme si, aby terapii byli přítomni oba rodiče. Vystříhejme se toto přání podcenit.
- S dítětem cvičí obvykle matka. Pokud také otec, bravo! Ve výsledku nezáleží na tom, KDO cvičí, ale JAK se cvičí. Cvičí jeden a oba spolu souzní – dobře! Jeden druhému říká – „…když nebudeš cvičit, bude naše dítě mít problém…“ – nemá to smysl!!!
- S protesty dítěte o terapii nediskutuj, vydrž. Respektuj ale jeho momentální schopnosti, pocity, obavy.
- S dítětem udržuj kontakt – fyzický, aby cítilo tvou lásku proudit a podporu fungovat, duševní, protože ten povolá lásku a zabrání kumulaci vzteku vás obou. Jednej s ním jemně, pomalu, plynule. Metoda tím v terapii disponuje. Pokud to nedokážeš najít, máš buď špatného terapeuta, nebo nemáš být terapeut.
- Buď v kontaktu s emocemi dítěte. Vztek je v pořádku, provází motivaci k vyššímu fyzickému výkonu, ale dítě se v něm nesmí zacyklit. To se nestane, budeš-li se držet výše uvedených pokynů.
- Buď v kontaktu s emocemi dítěte. Nesmí se bát. Tvoje ruce musí být něžně pevné, duše klidně rozhodná. Nebudou-li, pozná to. Všechny děti to poznají.
- Buď v kontaktu s možnostmi dítěte. Dítě nesmí po terapii usnout vyčerpáním. Musí být fit a jeho oči musí zářit. Ano, NĚKDY se to prostě nevychytá. Ale tvoje mantra je – VOJTA má dítě NAKOPNOUT, nikoli rozložit.
- Začíná dítě konečně spát a usne tak nepříhodně, že má zaspat jedno z denních cvičení? DÍTĚ NEBUĎ!!! NIKDY! Když dítě spí, je hájené.
- Nezapomeň. Vojta má spoustu prostoru pro lásku, pochopení, podporu a soucit. Ale ani trošku pro lítost, nevraživost, ignoraci a násilí. Jestli něco z toho zažíváš nebo chybí to dobré, není to Vojta.
Nejšťastnější chvíle života
Tím shora zmíněným zdravotnickým zařízením, do kterého profesor Henner kdysi uklidil svého oblíbeného nadějného asistenta, aby tam mohl dělat vědu a zároveň pomáhat dětským pacientům, byly lázně v Železnici. „Uklizený“ Vojta na tu dobu vzpomínal s láskou: „Nejšťastnější chvíle svého života jsem zažil v Železnici u Jičína. Fungoval jsem tam i jako pediatr a stávalo se mi, že jsem ráno za dveřmi lékařského pokoje slyšel rachot, jak chodbou po čtyřech lezli mí dvou- tří- i pětiletí pacienti. Klapla klika a za chvíli jsem měl těch díťat plnou postel. To jsem byl skutečně šťastný.“
Jana Jílková
Foto: 123rf.com
