Do které země a na jaký projekt jste, paní doktorko, vycestovala pomáhat?
Do Jižního Súdánu, který leží v klimatickém pásmu savan, střídá se tu tedy období dešťů a období sucha. Jedná se o nejmladší stát na světě, existuje od roku 2011. Projekt, jehož jsem byla součástí, je v Aweilu (administrativně jako naše krajské město), kde Lékaři bez hranic provozují ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví nemocnici. Lékaři bez hranic zajišťují péči o děti od novorozeneckého období do 15 let včetně dětské chirurgie a gynekologicko-porodnického oddělení. Jsem lékařka v oboru anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče a moje hlavní pracovní náplň byla řízení anesteziologického týmu a provádění anestezie, ale i konzultace vážně nemocných pacientů v těžkém stavu.
Můžete přiblížit, jak probíhala Vaše příprava na humanitární misi a zda jste před jejím zahájením měla nějaké obavy?
Příprava probíhala hlavně formou různých briefingů se zkušenějšími kolegy Lékařů bez hranic, studiem doporučených postupů a samostudia situace v Jižním Súdánu na internetu. Měla jsem výhodu, že moje kolegyně z nemocnice, kde pracuji v České republice, byla před 4 lety ve stejném projektu, takže jsem měla poměrně dobrou představu, co mě čeká. Ale i tak bylo spousta nejistoty, byla to moje první mise.
Jak vypadal Váš typický den na humanitární misi?
Můj pracovní den začínal hlášením na operačních sálech, kde jsme si sdělili novinky a úkoly na ten den. Poté následovaly vizity – nejdříve s chirurgem a poté s pediatrem a gynekologem u pacientů na JIP. Pak jsem šla na operační sály (dva), kde už se na jednom nebo obou pracovalo. Anestezii kromě mě podávali dva anesteziologičtí bratři, rodáci z Aweilu, kteří zde pracují velmi samostatně. Většina zákroků na sále je menšího charakteru a podávaná anestezie je jednoduchá a bezpečná. Na větší zákroky jsme vždy pracovali ve dvou. Obecně je zde poskytovaná zdravotní péče na velmi dobré úrovni, samozřejmě v mezích možného. Po 17. hodině už začínala „služba“ – 6 dní ze 7 jsem měla službu já, a proto zde mise trvá pouze 4 týdny.
Jak byste charakterizovala spolupráci a týmovou atmosféru mezi Vámi a kolegy i kolegyněmi?
Vždy velice příjemná. Všichni jsou milí a usměvaví, každý rád pomůže do výše svých schopností. Pokud bylo zapotřebí rychle provést některé úkony u akutních pacientů, bylo často potřeba, abych se tomu blíže věnovala. Obecně je tu zdravotní péče jiná a potýká se s jinými výzvami, než jsme zvyklí v České republice. Kulturní šok mě spíše čekal při práci s pacienty a jejich rodinami. Společnost v Jižním Súdánu je silně patriarchální a často se stávalo, že matka dítěte, která o něj pečovala v nemocnici, nemohla kvůli zakořeněným kulturním zvyklostem dát souhlas k akutnímu, i život zachraňujícímu výkonu. Často jsme museli čekat i do druhého dne na otce, který byl daleko a obvykle nebylo možné se s ním spojit ani telefonicky. Kolem města není téměř žádná infrastruktura a cestování je velmi obtížné, ne každý má mobilní telefon a na vesnicích často není signál.
Můžete uvést, co pro Vás bylo z osobního hlediska na celé misi nejsložitější?
Nejsložitější asi bylo se rychle zorientovat na začátku mise – musela jsem hned začít pracovat plně samostatně ve službách a všechno bylo nové. Díky podpoře týmu, zejména předchozího anesteziologa a anesteziologických bratrů, jsem to, myslím, zvládla dobře. Protože je zde tak málo personálu, ve službě jsem pracovala sama. To byla další těžká věc – v ČR pracuji vždy s anesteziologickou sestrou. Musela jsem se naučit přemýšlet jak za lékaře, tak za sestru, a ještě více plánovat dopředu a zvažovat možné komplikace, protože najednou byly o jedny ruce méně.
Cítila jste se na projektu bezpečně? Pokud ano, do jaké míry?
Cítila jsem se velice bezpečně, v Aweilu jsou největším nebezpečím kapsáři a drobné krádeže na ulici.
Máte nějaký příběh, který se Vám vždy vybaví při vzpomínce na svou první zkušenost na projektu Lékařů bez hranic?
Mnoho – a vždy mě znovu ohromuje, kolik toho člověk dokáže přežít. Jeden z pozitivních příběhů: prováděli jsme akutní císařský řez, velice obtížný. Porodník si volal na pomoc chirurga, a i tak trvalo přes 30 minut, než dostali dítě z dělohy. Bylo zaklíněné za nohu. Všichni jsme se báli, že miminko nepřežije. S pomocí porodní asistentky, která zde obvykle zajišťuje resuscitaci novorozence, jsem začala novorozeného chlapečka prodechovávat. První APGAR byl jedna, byly přítomné pulzace na brachiální tepně. Podařilo se otevřít plicní sklípky a po několika minutách umělých vdechů dítě zrůžovělo, tep byl silnější a rychlejší. Až po 10 minutách začalo vyvíjet snahu se nadechovat a po 15 minutách už na kyslíku dýchalo samo. Přesto jsme se obávali těžkého hypoxického poškození mozku. Po obtížném porodu mělo navíc zlomený levý bérec, za který bylo zaklíněné. K našemu příjemnému překvapení se malému Dengovi dařilo dobře – nevyvinul žádné křeče, a dokonce se u něj objevil sací reflex, takže po 2 dnech už byl kojený. Po 5 dnech odešel i s maminkou z nemocnice domů.
(tami)
MUDr. Aneta Kubečková
Klinika anesteziologie a resuscitace 3. LF UK a FNKV
Foto: Archiv Lékaři bez hranic
